Když mě svědí nos, tak si ho podrbu. Není na tom nic obscénního, jde o přirozenou reakci. Mnohdy si ani neuvědomím, co dělám, a už jsou prsty na nose. Nemám potřebu se o tom nějak obšírněji rozepisovat. Jen jsem si toužil vyzkoušet, jaké by to bylo, kdybych z neznámých důvodů zpychnul. A krom toho, už jsem se někdy zmiňoval o svém nosu?

Marně teď přemýšlím, která moje supervlastnost by mohla stát za onou pomyslnou předpádovou pýchou. Snad neschopnost napsat normální větu? Či kombinace přemíry sebedůvěry s přehnanou sebekritikou (ano, 1+1)? Co si budeme povídat, moc rád píšu o sobě. Je to taková ta potřeba podmiňující vznik blogu. Zjednodušeně se dá říct, že kdybych nebyl já, není ani tato potřeba a tím pádem by neexistovala tak vysoká návštěvnost těchto stránek (chodím si sem i desetkrát za den). A ty opravdu katastrofické následky raději nebudeme ani zmiňovat.

Občas zkouším to, co někteří spisovatelé radí začínajícím pisálkům: číst vlastní text, jako by nebyl. Vlastní. Taky se tomu říká: dívat se na svět čtenářovýma očima. Cílem je předcházet těm nejstupidnějším chybám a neutrápit vlastní betačtenáře. Tedy, nejsem žádný expert, čili klidně bych se mohl mýlit. Ale ne tady, protože na svém blogu mám vždycky pravdu. Takže jestli mne budete citovat, vězte, že někde jinde by má slova nemusela být tak úplně košer.

Každopádně nezapomeňte vždy v případě citací uvádět přesný zdroj (tímto zdravím ovesnou vločku).

Ale zpátky ke čtení. Ještě musíte vědět, jak čtu vlastní texty. To si takhle sednu k počítači, otevřu si v prohlížeči Jodidův blog a čtu. Pak chvíli žasnu nad tím, jak jsou některé věty pěkně napsané a hledám si neznámé výrazy ve slovníku (abych zjistil, že neexistují). No a potom většinou udělám to, na co Jodid celou dobu čeká. Prohlásím, že autor je docela fajn (skromnost) a nejspíš by stálo za pokus kontaktovat ho a spřátelit se s ním. Protože znát podobné postavy je velmi výhodné. Když víte, kde jsou, znáte přesně to místo, kde nemáte být vy. A zároveň si můžete kontrolovat jejich početní stav (v případě epidemie pomáhá olíznout si bundu).

Jenomže potom mi dojde, že Jodid jsem vlastně já. A ono je velmi obtížné, držet se sám od sebe dál. Takže většinou rezignuji a jdu posvačit jogurt.

Protože od toho mléčné výrobky koneckonců jsou.