Ráno bez kafe nemůže být klasifikováno jako oficiální ráno



Rána Jodidova bývají krutá. Zvláště když musí po necelých čtyřech hodinách vstávat do práce. Totiž zaměstnání.

Nedávno jsme se u dýmky (kde taky jinde?) dostali k debatě o vstávání. Jak je to hrozné a že bychom ho nejraději přenechali jiným osobám. Náš měsíc nový pošťák se všechny snažil přesvědčit, že jako noční tvor si nikdy nezvykne na brzké vstávání (čili před šestou). O opaku se nám ho přesvědčit nepovedlo, a tak šel nejspíš zase spát s pocitem, že se ráno musí zabarikádovat v posteli a statečně odrážet útoky budíku. Kdyby nešlo o předem prohraný boj, určitě bych mu i fandil. Všichni ale moc dobře víme, že stejně podlehne volání pracovního poměru. A třeba si mezi jedním a druhým zívnutím připomene, proč to vlastně celé dělá.

Já jsem něco podobného dělal celý následující den. V onen večer se mi totiž nepovedlo nenabídnout osazenstvu další dýmku, v důsledku čehož jsem do postele ulehal někdy kolem jedné. Při vstávání v pět to sice není ideál, ale ještě se to dá vydržet. Dokonce i v situaci, kdy jsem se probudil už v půl páté a byl jsem příliš vystrašen možností nestihnout tu správnou šalinu (je jediná správná, v čele s řidičem; není na tom nic duchovního). Takže jsem jenom třicet minut ležel a čekal, zda se ozve budík. Ozval. Pochválil jsem ho a od té doby jsem měl pocit, že jsem všude o něco dřív. Nakonec i ze zaměstnání jsem měl nutkání odejít předčasně…

Vždycky jsem si myslel, že patřím spíš k nočním tvorům. A popravdě, noční směny se mi dělají mnohem líp. Ty denní však snáším relativně dobře. Čím to je? Kofein.



Že?