Část osmá
Slunce ještě ani nestačilo rozehnat
šeď toho času, který se nachází mezi nocí a ránem, a už se Standa probudil.
Pomalými pohyby rozptýlil strach z nevolnosti, potom obhlédnul své okolí. A pak
se dostavilo zjištění. Ke své smůle se rozvzpomenul na každičký detail
včerejšího večera. Předstíraná radost z improvizovaného obřadu, při němž
je Oskar zahlcoval citáty z Bible. První přípitek. Slavnostní podpisy na
kopii nájemní smlouvy. Usmívající se Iveta šeptající cosi o manželských
povinnostech. Druhý přípitek. Popíjení v kuchyni, kam je vyhnala diskuse o
budoucnosti. Roman jako družička. A Standova následná snaha vymazat svou paměť
za pomoci alkoholu. Ivetiny ruce, které ho navzdory úmyslu lechtaly. Šílené
horko a žízeň. Dehydratace ho nakonec přinutila vyslat tělo do kuchyně. Zatímco
hltavě pil studenou vodu, jeho mysl pečlivě zpracovávala všechny včerejší
události, katalogizovala je a opatřila každou sekvenci krátkým komentářem.
Přišoural se zpátky do obýváku a opatrně probudil Ivetu. Usmívala se. Třeba se
nezlobí, napadlo ho.
„Chtělo by to sprchu,“ řekla mu.
Nebránil
se. Zvykal si.
Romana
probudilo zamykání dveří. Koberec ho tlačil do obličeje a v očích mu
tančil rozdvojený obraz převržené láhve. Musel natáhnout ruku, aby se
přesvědčil, že ta láhev tam opravdu je, příliš blízko na to, aby ji dokázal bez
problémů zaostřit. Rychle vstal a protáhnul se. V kuchyni postavil vodu na
čaj a vzpomněl si, že už má vlastní zásoby sbaleny. Zachránila ho police
s nápisem NESAHAT. Ještě, že se Týna s Oskarem nikam nestěhují,
pomyslel si. A vzápětí si uvědomil, že je to hloupost. Týna s Oskarem se
odstěhují hned, jakmile se jim povede prodat byt, připomněl si. A můžou za to
všichni ostatní. Nechali se zlákat pocitem, že už mají společného bytu plné
zuby a že jim bude líp jinde. Náhlý stud přehlušil i pískání konvice. Rychle
vypnul plyn a nachystal si čaj. Ne, říkal si, když odměřoval cukr, není to
blbost. Stejně bychom se jednou odstěhovali. Musíme se naučit být sami. A
s tou myšlenkou za sebou zavřel dveře do svého pokoje.
Kruci, pomyslela si Karla, když
procházela liduprázdnou ulicí. Tady jsem si kupovávala snídani. Měli tam
vždycky úžasné koblihy. A když jsem chtěla být hodná, přinesla jsem jich domů
víc. Standa na ně měl pokaždé zálusk, dokud nepřišel Roman a nezačal na ně
sahat. Potom se většinou Standa zavřel u sebe a dlouho nevycházel. Vždycky jsme
se tomu s Romanem smáli. Karla se pokusila vzpomenout si na chuť koblih po
pracovním dni. Budu mít ještě někdy šanci koupit si čerstvé pečivo
v pekárně? Napadlo ji. Jistě, má nový byt, vybavený přesně podle svých
představ, tedy až na ten příliš fialový koberec v předsíni, ale stejně
cítí, že to není to, po čem celou dobu toužila. Možná je jen příliš náročná.
Třeba se nikdy neměla-
„Kam čumíš?!“
Neodpověděla.
„Slyšíš?“
Trhla hlavou, jako kdyby až teprve
teď zaslechla cyklistův hlas. Podívala se na něj. Vypadal naštvaně. V tu
chvíli jí něco došlo.
„Pardon,“ zamumlala, otočila se a
rozběhla se nazpátek.
„Dobrý
den,“ pozdravila, jen vběhla do dveří. „Pět tady těch koblih, prosím.“
Týna se ještě naposledy pokusila
probudit Oskara, ale ten jenom něco zabručel a překulil se na druhý bok. Týna
se musela pousmát. Věděla, že zvuk budíku by ho okamžitě probral. Chvíli to
zvažovala, ale nakonec místo budíku zapnula počítač a jala se hledat nový byt.
A Oskar dál snil o vodní dýmce.