„Ještě hledáš práci?“ zeptal se mne, ačkoli sám
dobře věděl, že ano.
„A nechtěl bys zkusit tohle?“ navrhnul a ve
stručnosti mi popsal pracovní nabídku.
Chtěl. Zkusil. A byl jsem překvapen, jak průběhem,
tak i výsledkem.
Už posledně se mi stalo, že jsem u pohovoru okouzlil
a dostal nabízenou práci. Bohužel nešlo o konkrétní místo, ale spíše jenom
příslib do budoucna („až budeme zase někoho hledat“). Moc velkou radost jsem z takového
výsledku neměl. Protože kdo vám zaručí, že nepůjde o poslední pozitivum na
dalších několik měsíců? Co když budou ostatní zaměstnavatelé chytřejší a
pochopí, kdo jim to ve skutečnosti poslal svůj životopis? (Bez titulu, bez
dobrovolnického nadšení a hlavně: bez technického vzdělání.) Představa stárnutí
na vysokoškolských kolejích mi zrovna dvakrát příjemná nebyla. A tak když mi
kamarád doporučil pozici, která byla původně doporučená jemu (to abychom měli
děj trochu zamotaný), dlouho jsem neváhal.
Na druhý den jsem již absolvoval krátký telefonický
před-pohovor se slečnou zprostředkovatelkou. Dozvěděl jsem se, o čem zhruba ta
pracovní pozice je, co se ode mne očekává a jak jedinečná by ta nabídka měla
být. Na oplátku jsem zodpověděl pár dotazů, nechal se vyzkoušet z angličtiny
a slíbil poslat životopis. Podobný pohovor jsem absolvoval o necelých dvacet
čtyři hodin později, tentokrát v angličtině a bez příslibu životopisu, neb
telefonista z něj při dotazování četl. Asi jsem zapůsobil, protože na
konci našeho rozhovoru mě pozval na pohovor. Tedy na ten opravdový, klasický
pracovní pohovor. Milerád jsem souhlasil a domluvili jsme se na dni a hodině,
kdy zavítám do areálu Campus Square v Brně. To je prosím pěkně takové
nákupní a administrativní centrum stojící naproti univerzitního kampusu
Masarykovy univerzity.
Ačkoli nejsem v těchto věcech žádný začátečník,
měl jsem co dělat, abych se na místo určení dostal včas. Totiž, nejprve mne
zklamala MHD, neb na zpoždění větší než pět minut nejsem zvyklý. No a potom
jsem zbylou čtvrthodinu promrhal čekáním na recepci, abych se mohl nahlásit. A
zatímco slečna recepční někde něco řešila, já jsem s rostoucím zoufalstvím
pozoroval velké hodiny na zdi a představoval si, jak spolu s vteřinami odtikávají
mé naděje na úspěch. Nakonec se recepční přeci jen ukázala a záhy poté jsem už
byl odváděn personalistkou do jedné z konferenčních místností, přičemž oba
dva jsme předstírali, že nám nějaké to zpoždění vůbec nevadí.
V konferenční místnosti se mi dostalo
klasického výslechu a za odměnu jsem získal detailnější informace o nabízené
pozici. Zákaznický servis. Se vším, co k tomu sousloví náleží. A
dvojnásobný plat oproti současné práci. Stačí umět anglicky, zbytek už mě prý
naučí. Jo a je to pro americký trh, čili žádné ranní vstávání. Nevadí?
Nevadilo. Dokončili jsme pohovor, já jsem přidal pár očekávatelných frází,
slečna dala taky něco k dobru, a už jsem stál venku před administrativním
centrem. Z dobrého rozmaru rozhodl jsem se navštívit nedaleký supermarket,
abych se odměnil něčím malým za odvahu. Nestačil jsem však ani pořádně proplout
kolem pokladen (bez odměny), když mi zazvonil telefon. Stejný hlas jako při
domlouvání pohovoru. A že jsem se jim líbil, což v překladu (komunikovali
jsme anglicky) znamená: „Kdy máte čas na druhé kolo?“ Čas jsem měl jen v době,
kdy mí potenciální nadřízení nikoli. Proto jsme se všichni nakonec dohodli na
termínu čtrnáct dní po mé první návštěvě. Celou dovolenou strávenou v Amsterdamu
jsme tak mohli se ženou vtipkovat na téma „Až budu mít novou práci, koupím ti…“
Druhá kola pohovorů beru jako úspěch, čili úroveň
nervozity dosahuje pouze minimálních hodnot. Snad i proto, že jsem se
protentokrát obešel bez zpoždění. Dokonce jsem musel chvíli čekat, což mi jako
čtenáři příliš nevadilo. Ovšem zrovna v tom nejnapínavějším bodě celé
knihy přišla personalistka. Zase jsem se octnul v konferenční místnosti,
tentokrát proti přesile v podobě vedoucího směny, manažera a již zmiňované
personalistky. Bylo mi jasné, že tentokrát to nebude jen tak. Nebylo. Mé
upřímné odpovědi většinou spíš překvapily, než aby mi získaly sympatie. Však
zachraňovalo kouzlo prvního dojmu. Už od začátku byli oba pánové šokováni mým
přízvukem a chvíli jsem musel vysvětlovat, že to není zase tak slavné a že
nikdo z rodiny nemá nic společného se Spojeným královstvím. Když jsme
splnili všechny náležitosti, rozloučili jsme se a já vyrazil domů (bez příslibu
odměny) s tím, že se mi brzy ozvou, jak úžasně jsem si počínal.
A taky že ano. Se zatajeným dechem jsem naslouchal
anglickému ekvivalentu věty „Rádi bychom s vámi spolupracovali.“ Odpověděl
jsem, že bych taky rád spolupracoval. No a tak jsme se domluvili na datu, kdy
přijdu podepsat novou smlouvu. Zbývalo už jenom vyřídit výpověď na kolejích
(předem avizovanou), domluvit si lékařskou prohlídku, zařídit to a tamto a
začít se pomalu těšit na nové zaměstnání. Snad je k té radosti opravdu
důvod.
Na konci si dovolím trochu statistických údajů.
První životopis jsem poslal 21. 10. 2015, ten poslední 21. 3. 2016. Celkem jich
bylo 30, z toho jsem byl 7x na pohovoru (nepočítám druhá kola). V jediném
případě jsem se nedostal přes první kolo výběrového řízení, ale paradoxně mi to
vůbec nevadilo. Z výše uvedeného vyplývá, že jsem si nabídky práce vybíral
velmi pečlivě a snažil jsem se najít takovou práci, která by pokud možno
splňovala všechny mé požadavky. A i když doufám, že do této rubriky nebudu pár
let přidávat nové postřehy z trhu práce, stále mě mrzí, že jsem nezískal
to místo v nakladatelství…