Nic není zadarmo a ta sleva už neplatí

Žijeme ve světě marketingu. Jsme neustále informováni, co všechno nám chybí a bez čeho nemůžeme být kompletní. A vůbec nevadí, jestli na tyto nezbytnosti nedosáhneme. Vždyť dnes nám všude odpustí i několik splátek, pokud slíbíme, že se nebudeme vyptávat na ta písmenka na konci smlouvy. Koneckonců, čas jsou peníze a od obojí jsou nám šikovní lidé schopni velmi rychle pomoct.

Nedávno na mne začala vyskakovat nabídka, která se neodmítá. Úžasný a profesionální program pro ty, kteří své kreativní psaní myslí opravdu vážně. Žádný spisovatel se bez něj neobejde (a mnozí mně neznámí lidé to v reklamě potvrzují). Můžete si dělat poznámky, snadno sledovat (nikoli pochopit) vlastní zamotanou zápletku, tvořit neohrožené postavy, ale i zbabělce anebo procházet svůj fiktivní svět díky nepřekonatelnému editoru map. A to všechno za neskutečně přijatelnou cenu.

Má to je jeden háček. Nic takového nepotřebuji. Moje fiktivní světy bydlí v šuplíku a je jim tam dobře. Když jsem naposledy před mnoha lety zkoušel ohromit porotu jedné literární soutěže, dozvěděl jsem se, že moje povídka nedává smysl. Zpočátku jsem se domníval, že porota jen nedokázala pochopit, s jakým géniem měla tu čest a že se za pár let (po premiéře třetího filmu na námět některé z mých knih) bude tlouct do hlavy, jak málo bodů mi tehdy přiřkla. Ale potom (asi o dvě minuty později) mi došlo, že mi nerozumí ani v obchodě s obuví. I když to asi není dobrý příklad. A jak mi později Vločka připomněla, můj způsob komunikace je jako labyrint bez vlny a mýtických bytostí, zato se spoustou klaunů a kečupem. Rozhodl jsem se tedy být sám sobě tím nejlepším čtenářem.

A teď tohle. Jedna moje část by si strašně ráda vyzkoušela všechny ty inzerované funkce. Zapomíná přitom na to, že jsem asi takový spisovatel jako jsem závodník rallye. Moc rád se podívám na všechna ta rychlá auta, ale nemám ani řidičské oprávnění. Navíc zde je další důvod, proč si tuto neopakovatelnou (vídám ji už měsíc) nabídku nechat ujít a ušetřit téměř dva tisíce – neumím se chválit. Vždy, když jsem v euforii z dokončeného textu tento někomu nabídl k přečtení, trefil jsem se přesně do toho okamžiku, kdy bylo třeba učit se, pracovat nebo změnit si identitu a odletět do Argentiny. Většinou jsem byl vyzván k tomu, abych se jim připomenul později, až budou mít víc času. Pochopil jsem, že ač nevědomky, nutím své okolí k něčemu, co by neudělali ani kdybych jim za to platil zlatými cihlami (jednu za odstavec). A tak jsem s tím přestal.

Uvědomuji si, že pokud bych se chtěl stát autorem, není tento přístup zrovna ideální. Znám několik lidí (spíš známých než přátel), kteří na sociálních sítích dnem i nocí sdílí cokoli, co má jen trochu spojitost s jejich dílem. Co je zrovna teď inspirovalo k napsání 2000 znaků a v které kapitole se objeví papoušek. Však si počkejte, až to vyjde tiskem. Stejní lidí jsou též schopni sdílet tolik úryvků z již vydané knihy, až mám strach, že pokud nemá jejich opus alespoň 500 stran, zbude čtenářům jen předmluva a tiráž.

Nechci tím naznačit, že by podobné snahy o propagaci byly špatné. Jistě mají svou úlohu v celé té snaze být čten, pochválen a akceptován. Sám toho ale nejsem schopen. A proto se raději soustřeďuji na samotná díla dotyčných autorů. Mám-li štěstí, dostanu se k nim tak, abych na ně mohl napsat recenzi. Jestli ale aspoň mé recenze dávají větší smysl, to si nechám pro sebe.

Dát sem odkaz, protiřečím si mnohem víc, než co tento text snese.