Jsem stejný jako ostatní. Nečekám na dostatek dat z různých zdrojů. Netrávím příliš mnoho času ověřováním autenticity. Prostě si něco přečtu nebo poslechnu a hned si na to udělám názor. A potom už jenom vyhledávám podobné informace podporující mé vlastní stanovisko. Je to mnohem snazší a časově méně náročné. Protože než bych ve svém volném čase cokoli ověřil a objektivně se k tomu chtěl vyjádřit, svět sociálních sítí by už dávno řešil něco úplně jiného.
Když se na
iDnes objevil článek nabádající muže (mimo jiné), aby ženám usnadnili pohyb
venku tím, že jim dají dostatečný prostor a bude-li to nutné, přešli třeba na druhý
chodník, nejprve jsem se tomu divil. Potom se k tomuto tématu stihla
vyjádřit polovina českých uživatelů Twitteru (jinde jsem tyto diskuse
nesledoval). Pro některé je to samozřejmostí, jiným to přijde jako kontraproduktivní
rada. Najde se pochopitelně i spousta takových lidí, kteří v tom vidí dekadenci
současné společnosti (nebo důkaz spiknutí).
Jako obvykle jsem
nejprve ignoroval všechny ostatní rady a zaměřil jsem se pouze na tu nejkontroverznější
část. Proč bych měl měnit směr své chůze tak, abych náhodou někoho neděsil?
Copak jsem nějaký násilník? V životě jsem nekomentoval ničí vzhled (vyjma
situací, kdy jsem o to byl požádán, nebo šlo o někoho ze známých), nepokřikuji
na lidi, neosahávám je, ani na ně nezírám a můj osobní prostor je poměrně
obsáhlý a nesnesu, aby ho někdo narušoval. Navíc, když se pohybuji městem (v
jakékoli denní či noční době), mám tendence chodit velice rychle. Musím ještě
pro klid v duši dělat ještě něco jiného? Sehnat si rolničky, abych pohybem
upozorňoval své okolí na svou přítomnost? Neustále kontrolovat, zda náhodou
neohrožuji případné kolemjdoucí?
Zatímco jsem
si vymýšlel různé přehnané reakce, kterých bych se měl dopouštět během svého
pobytu na ulici, napadlo mne, že celá záležitost má ještě jednu rovinu. Jako
muž jsem potenciální hrozbou. Jak mají ostatní vědět, že zrovna já bych jim
neublížil? Museli by mne znát a jen těžko budu všechny lidi zastavovat a co
nejstručněji jim předkládat důkazy o své bezúhonnosti. Nemluvě o tom, že by
taková iniciativa vzbudila spíše opačné reakce. Není příjemné být automaticky
pokládán za hrozbu. Jako všechny předsudky, i tento s sebou přináší negativní
pocity. Není to pochopitelně totéž, ale kdybych vstoupil do supermarketu a
ochranka by okamžitě zbystřila, cítil bych se podobně. Na základě jiných
předsudků mají někteří lidé problémy sehnat si práci nebo se začlenit do
společnosti mimo svůj okruh. Jsem si vědom toho, že tyto předsudky jsou jiného
rázu, ale principiálně jsou stejné. Jde o něco, co daná osoba není schopna úplně
ovlivnit. Jak vypadat méně jako násilník, když jím může být každý muž prostě
tím, že není ženou?
Teprve po
nějaké době jsem začal přemýšlet nad tím, proč se ženy tak bojí pohybovat se
venku ve večerních hodinách. Zprávy, statistiky, osobní zkušenost. Není mnoho
těch, které se nikdy nesetkaly s nějakým projevem obtěžování. A protože je
mnohem lepší očekávat nebezpečí než věřit cizím lidem, existuje bezpočet
dobrých rad, jak předcházet rizikům. Jedním z nich je považovat všechny
muže za potenciální hrozbu. Protože málokdo předem inzeruje své záměry. Tohle je
samozřejmě mnohem vážnější téma, než jak ho někteří prezentují. Jen těžko
dosáhneme vzájemného respektu a rovných příležitostí, neodstraníme-li své
předsudky. A ano, to sice platí pro všechny strany, nicméně jen těžko bychom
mohli po ženách chtít, aby se nebály jít v noci městem, aniž bychom předtím
nezabránili dalším negativním zkušenostem. Chápu tedy jejich obavy a ač se považuji
za tolerantního a mírumilovného jedince, respektuji potřebu nestresovat okolí
svou přítomností.
Jenomže jak
toho docílit? Stačí vyhýbat se ženám, kdykoli se po setmění octnu venku? Brno je
sice poměrně malé, ale ne tak, abych na svých cestách nikoho nepotkal. Je realistické
vyhledávat alternativní trasy ve snaze eliminovat sebemenší strach, který bych
mohl vzbuzovat? Mám se bát žen stejně jako se ony mohou bát mě? Možná ano.
Nicméně můj problém je ten, že většinou při chůzi poslouchám hudbu a vlastní myšlenky,
a kromě automatického skenování okolí (není nic příjemného zasnít se tak, až
vás srazí auto, kolo či dopravní značka) si hledím svého. Lze namítnout, že vzdát
se části svého komfortu je malou cenou za obecné blaho. A budu-li mít strach z toho,
jak na ostatní působím, alespoň trochu tím poznám, jak se asi musí cítit ženy,
když za každým rohem může čekat nepříjemná situace, ne-li něco mnohem horšího.
Když jsem si
všechno takhle prošel (no pun intended), usoudil jsem, že onen článek nebyl
vůbec zamýšlen tak, jak jsem ho zpočátku chápal. Už jenom proto, že obsahuje
spoustu dalších, mnohem praktičtějších sdělení (ctít osobní prostor,
nepokřikovat na lidi, nezírat na ně, odpustit si nevhodné poznámky, být
připraven zastat se ostatních, pokud se někdo dopustí obtěžování atp.), aniž by
bylo třeba skákat z místa na místo ve snaze zabránit katastrofě. V tu
chvíli mi došlo, že ačkoli jsou tyto rady všeobecně známé a já jsem jim právě
proto nevěnoval tolik pozornosti (vždyť všichni ví, jak se mají chovat), najde
se až příliš mnoho jedinců, kteří jsou stejně schopni chovat se více než
nevhodně. Proto je důležité neustálé připomínání. A třebas i za cenu lehké
kontroverze, jak se to povedlo onomu článku. Nežijeme ve spravedlivém světě, a
přestože takový luxus je věčným snem, přesto se vyplatí neustále se snažit k němu
co nejvíc přiblížit.
A kdoví,
možná si nakonec pořídím i tu rolničku.