Zase jsem se po nějaké
době odhodlal závidět umělcům. Ovšem pouze těm úspěšným. Ty nepovedené ode mne
dělí jen málo. Alespoň co se potenciálu týče.
Existují lidé, kteří
mají něco, čemu se tuším říká zdravé sebevědomí. Takové sebevědomí se těžko
shání. Místy je to vyloženě podpultová záležitost. Ale získat se dá. Dokonce
mají i bezlepkovou variantu a šeptá se i o vegetariánské, veganské a pránické
verzi. Byť u toho posledního si nejsem vůbec jist.
No a to je můj problém.
Nejsem si jistý ani sám sebou. Tedy, ne že bych si lhal, ale tak stejně si tak
docela nevěřím. Vždycky totiž existuje varianta, že to nezvládnu. Tuto vizi
vlastního neúspěchu jsem většinou schopen si velmi dobře představit. A většinou
je to tak živá a barevná představa, že se pak až příliš dlouho rozhoduji, jestli
si takovou budoucnost nakonec nepřeji.
Hádám, že z krátkodobého
hlediska by se mi hodilo mít patnáct, dvacet lidí, kteří by mi říkali, jak jsem
úžasný a skvělý. A hned, jakmile bych si na to zvykl, dostal bych pár facek.
Celé by to mohlo docela dobře fungovat. Jen aby ta dvacítka vybavených jedinců ve
snaze ušetřit všem čas nechtěla přejít rovnou k fackám.