Bez práce
nejsou koláče, říkal jsem si, zatímco jsem závistivě hleděl na vyrovnané pečivo
za oknem obchodu. Práce šlechtí, staví a formuje. Kdo pracuje, ten se nefláká.
A jen skrze vlastní píli a pracovitost lze dosáhnout respektu. Jakmile budu
respektován, mohu si dovolit mít vlastní názor. Třeba na velikost burských
oříšků v supermarketech. Taky vám u nich chybí jakákoli rozměrová
klasifikace podle současných norem?
„Nakreslete svoje nejoblíbenější
domácí zvířátko. Napište tři důvody, proč ho máte rád. Na druhou polovinu
papíru nakreslete své nejoblíbenější divoké zvířátko. A zase přidejte tři
důvody. Máte?“
„Ano. Nakreslil jsem vodního šneka.
Nejúžasnější mazlíček. A divokého šneka. Nejlepší nostalgická vzpomínka na
dětství a deštivé cesty do školky.“
Česká pošta mi nikdy k srdci nikdy nepřirostla.
Poslední dobou navíc až nepříjemně často bojuji s leností a ignorantstvím některých
zaměstnanců. Proto není divu, že mi nabídka práce od známého logistického giganta
přišla vhod. Práce čistě kancelářská, podmínky vesměs mírné s velkým důrazem
na angličtinu. Ihned po přečtení jsem už smolil motivační dopis.
Už je to nějaký ten pátek, co jsem si začal hledat
lepší práci. A stejně jako si z nabízených inzerátů vybírám, kdo mi stojí
za odpověď, vybírají si i personalistky. Proto se ne vždy dostanu až k pohovoru.
Když už mám to štěstí, vždy se na poslední chvíli objeví vhodnější kandidát,
pro nějž by byla daná pozice ideální cestou k seberealizaci (toť parafráze
jedné zamítavé odpovědi). Už jsem přemýšlel, jak asi takový kandidát vypadá,
nicméně tuhle úvahu si nechám na jindy.
„Proč byste u nás chtěl pracovat?“ zeptal se
důležitě vypadající pán a znovu zkontroloval, zda jeho iPhone neztratil na
ceně.
„No…“ zamyslel jsem se. Mám se přiznat, že nemám
majetné příbuzenstvo ve věku 90+, ani jsem právě nevyhrál v loterii a
tudíž prostě potřebuji dostatečně velký měsíční příjem? A co vlastně vím o
nabízené pozici?
Stalo
se mi to úplně náhodou. A ačkoli bylo všem jasné, že nemám sebemenší šanci,
stejně jsem si to snění neskutečně užíval. Koneckonců, pracovat v nakladatelství
se rozhodně nepoštěstí každému, že?
„Bez práce není na pivo,“ říkával otec, když jsem
jako mladší nechtěl vstávat a pomáhat rodičům v potu tváří chléb náš dobývati. Nedávno jsem si na to
vzpomněl, když jsem udělal to, co všichni se zatajeným dechem očekávali – nechal
jsem se vyhodit ze školy. Najednou vzrostla potřeba zachránit mou (a tím pádem
i rodinnou) prestiž alespoň tím, že si opatřím o něco lepší zaměstnání. A tak
jsem se do toho pustil.