Konec trápení, aneb Chápu inspiraci k dystopickým románům

Původně jsem se k tomu vůbec nechtěl vyjadřovat. Live and let live, jak říkáme u nás na Moravě. Nicméně vlna nenávisti a šovinistické zlovůle je mnohem silnější. A každá akce zaslouží si náležitou reakci.

Tak trochu jiný čtenářský zážitek

Moje manželka je úžasná žena. Už to, že ji mohu podle všech možných zákonů a tradic takto titulovat, svědčí o její odvaze a smyslu pro absurdno. Ovšem (tohle je mimochodem její oblíbené slovo) mezi její největší přednosti patří smysl udržovat mě v reálném světě. Bez obalu se přiznám, že kdyby nebylo jí, ani bych ráno nevstal. Do práce totiž chodím až odpoledne…

Krátké rozjímání nad nenapravitelností vlastní osobnosti

Někdy se mi zdá, že bych neměl vůbec nic plánovat. No vážně. Jenom si načrtnu, jak budu každý den věnovat chvíli psaní a mám jistotu, že se k wordu (či jinému textovému editoru) minimálně měsíc ani nepřiblížím. Kdybych si do svých každodenních plánů přidal i chození do práce, nejspíš mě do konce týdne vyhodí pro samé absence.

Má to ale i svá pozitiva. Mohu se spolehnout, že ať se děje, co se děje, budu vždycky (ne)příjemně překvapený. Ráno si po snídani sednu k počítači, projdu si maily a snažím se nezapnout žádnou z nainstalovaných her. Není to snadné, s trochou snahy to však jde. Někdy je sice potřeba odehrát nejdřív pár tahů, ale co bych neudělal pro blaho světa, že? Potom mne většinou zláká rozečtená kniha a než se odhodlám zase ji odložit, je čas jít do práce. Inu, není to snadné, zapomenout na všechna dopolední lákadla a věnovat se chvíli psaní. Vlastně je to skoro nemožné. Ale dnes jsem se na oběd posilnil dostatečnou dávkou kečupu, tak mi to mlácení do klávesnice jde o trochu líp. A ne, rozhodně jsem nezanedbal své oblíbené obsazování starověkého světa. Ehm.

Teprve teď se tady rozkoukávám a hledám, co všechno jsem za dobu své nepřítomnosti zanedbal. Je to zvláštní, ale nikdo jiný na můj blog nepíše. Asi bych si měl pořídit nějakou neplacenou pracovní sílu, která by mapovala všechny mé myšlenky, třídila je a výsledek publikovala na internetu. Jiné varianty zatím nepřipadají v úvahu. Už jenom proto, k čemu jsem se přiznal v úvodu. Mohl bych sice… Ale to ne, to by znamenalo vstávat dobře o dvě hodiny dřív, aby se mi povedlo stihnout všechno, co většinou stíhám za celý týden. Trocha time managementu? Nejspíš si koupím jednu z těch zlevněných publikací plnou rad, jak zatočit s prokrastinací a jak neutrácet zbytečně za blbosti. Anebo si dám dýmku. U té se mi sice špatně píše, ale zato hezky voní. A kazí pracovní morálku.

Musím tedy přiznat, že původní domněnka (nový počítač mne bude motivovat k psaní) byla mylná. Čím víc příležitostí mám, tím míň toho jsem schopen využít. Ještě by snad mohlo pomoct nějaké to vymítání (jsem hrdý vlastník vonných tyčinek), jen mám strach, abych nevyhnal vlastní ženu namísto lenosti. I když čistě teoreticky, kdybych se musel o celou domácnost starat sám… Ne. Zapomeňte, že jsem něco takového zmínil. Žádné vymítání nebude. To si raději uvařím kávu a konečně se podívám, jestli mne za tu dobu mé bloggerské neaktivity napadla nějaká ta idea na šneky.

A když ne, ještě pořád je tady ta vodní dýmka…

Kam vítr, tam svetr aneb Nepříliš povedené zamyšlení, z nějž nemá být nic patrno

Vybrat si, co by se mělo udělat přednostně, je obtížné. Někteří jedinci (individualisté) to umí, ale většina z nás jenom poctivě plýtvá časem na neefektivních projektech. Berte to jako klišé povzdech někoho, kdo by si rád vnutil jízdní řád.

Po zdech, povzdech.

„Musíš chodit víc mezi lidi, jinak budeš věčně psát jenom o svém nudném, upoceném životě. A to nikoho nezajímá,“ řekl mi jeden dobrý kamarád.

Vzal jsem si jeho slova k srdci. A teď mám o jednoho kamaráda míň.

Špetka upřímného dochucovadla

Tak aby bylo jasno. A kdyby nebylo, může klidně pršet, nám už to bude fuk. Hlavně, abychom se dostali na výsluní. Což v dešti logicky nejde. Ale i cesta je cíl, a tak budeme v případě přeháňky pod deštníkem tiše doufat. Naděje je jako první vlaštovka. Zde končí soubor uměle generovaných vět.

Tuna změn a tři kila bramborového salátu

Jsem veskrze skromný člověk. Úspěchy sice neberu jako samozřejmost, ale také se jimi nechlubím. Pokud se tedy nestane něco velkého. Třeba cokoli, co má alespoň minimální naději být opravdu považováno za úspěch. To jsem pak k nezastavení. Většinou mě sice brzdí značně omezený seznam kontaktů na sociálních sítích, ale to je malá bolístka na jinak tak krásném pocitu, že pro jednou nemusím nikomu gratulovat.

Reklamní sdělení lehce zklamaného marketingového pracovníka není nutně k zamyšlení

„Jako recenzenti budete vykonávat jednu z nejnáročnějších literárních činností,“ pronesl šéfredaktor slavnostně. Všichni jsme ho poslouchali se zatajeným dechem, jenom Franta Š. do sebe cpal pařížský salát. Šéfredaktor to ignoroval a pokračoval dál. „Bude na vás odhalit, jestli ta či ona kniha stojí za přečtení, zda lidé pracující na publikaci knihy něco neodflákli a tak podobně. Je to krásné povolání, být recenzentem. Ale zároveň s sebou nese i spoustu nástrah. Až budete zítra sedět nad svou první recenzí (a to mi věřte, že budete, uzávěrka je v sobotu), pocítíte možná nutkání vyjádřit se upřímně. Jistě, špatná kniha si nic jiného než stoprocentní upřímnost nezaslouží. Než se tím vábením necháte zlákat, uvědomte si prosím, že i autoři jsou lidé. Lidé chybují. A lidí je zároveň i dost. Na vaše místo můžeme kdykoli přijmout někoho chápavějšího. Takže nezapomeňte: Žádná kniha nesmí dostat hodnocení pod padesát procent.“

Pravda o nebezpečích městské cyklistiky

Myslím, že nejlepší obranou proti hlouposti je ignorace. Jenomže občas už toho je prostě moc a já se musím vyjádřit. Nalijme si tedy čistého nealkoholického vína a přiznejme si jednu věc: cyklisté jsou extrémně nebezpeční.

Jitrocelový sirup po lžičkách

Zkusit se má všechno, říkal jsem si, když jsem otevíral bonboniéru s belgickou čokoládou. Ale ne proto, abych pak mohl filozofovat o životě a jeho překvapeních. Měl jsem v plánu mnohem bolestivější činnost. Sníst jediný bonbon a zbytek zase hezky vrátit zpět do skříně. Emočně vypjatější hodinu jsem dosud nezažil.

Tajemství propocených introvertů

Už dlouho jsem nenapsal článek rovnou na blog. Tedy bez úprav a přemýšlení (ne nutně v tomto pořadí). A i když to na výsledku nemůže být poznat, přesto si to budu pamatovat. Vždycky se totiž snažím mít v záloze něco zajímavého, o čem bych se mohl zmínit. Teď ne. Navíc mě ani nic nenapadá. Otázkou tedy je, proč se vlastně nevěnuji něčemu smysluplnějšímu.

Jodid, hobby a nešikovnost, aneb Náplastí stehy nenahradíš

Když mi studentka knihovnictví řekne, abych si krom literatury pořídil ještě nějaký koníček, je něco špatně. Vždyť se navzdory množství volného času nikdy ostentativně nenudím, nebo ano? Ovšem protože tou studentkou je moje drahá žena, rozhodl jsem se prozkoumat své možnosti.

Neučesaný dresing z myšlenek téměř lidských

Některé věci prostě nemají smysl a je úplně jedno, jak dlouho na ně zkoušíte zírat. Předevčírem jsem takhle zkoušel upřeným pohledem vyzpovídat pudink v prášku, ale jediné, co se mi z něj povedlo dostat, byl hlad.

Tragičnost soutěživá se chemickým sloučeninám nevyhýbá

Už jsem se chlubil, že ze mne jednou bude slavný spisovatel? Určitě jsem musel něco naznačit. Pochopitelně s využitím jiných, mnohem taktnějších slov. Něco jako: „Rád píšu a chci se zúčastnit nějaké té literární soutěže.“ Těm bystrým ale došlo, o co mi jde doopravdy. Proč bych taky jinak zkoušel soutěžit, že?

Štědrý dárce, zlaté vepřové, tříhlavá okurka a další legendární postavy, které v tomto článku nenajdete

Tak a je to tady. Dnes večer budou z nejedné domácnosti znít falešně zpívané koledy. Dnešek navíc zanechá tisíce dětských tváří smutných, protože Ježíšek se rozhodl ignorovat jejich důrazná doporučení (okolkovaná obrázkem na zadní straně dopisu) a koupil jim ponožky. Naopak stovky služebníků božích si budou představovat, že takhle narváno mají pořád. Vánoce přišly.

Nedostatky předností

Den za dnem si lidstvo připisuje další a další zkušenosti. Vyvíjíme se a rosteme. Spolu s tím je třeba čas od času opustit nějakou konkrétní tradici, neb je již překonána. Konec roku 2015 je ideální k tomu, abychom se začali zbavovat představivosti.

Článek lehce fabulační

S válkou se vše mění. Drtivá většina věcí se během několika málo okamžiků stává nepotřebnou a jediné, na čem doopravdy záleží, je přežití. Jenomže přežívat nelze jen tak někde.

Oznámení o přerušení dodávky hned za sedadlem řidiče

Každá katastrofa má svůj čas a místo. A ač bych si moc přál, aby v tomto ohledu vyhrávalo pondělí, nemohu se na to spolehnout. Statistika je natolik zákeřná, že se s její absolutní podporou nedá počítat.

Pečivo u nás státní hymnu nezpívá, koupili jsme chlebník

Máme chlebník. Na chleba. Dřevěný. Ten chlebník pochopitelně. Přivezla ho moje drahá žena až ze Zlína. Nějak jí tam padl do oka a ona si nemohla pomoct. Snad je to alespoň částečně tím, že přesně takový chlebník už pár měsíců hledáme. Usmálo se na nás tedy štěstí. Jenže s něčím tak úplně nepočítalo.

V tunelech bez konce mám roli netopýra

Mám negativní zkušenost s hledáním zaměstnání. Posledně mi trvalo skoro pět měsíců, než někdo odpověděl. Šest měsíců, počítáme-li i první regulérní odpověď. Proto jsem raději s novým výběrem práce začal už teď.