Nikdy není pozdě

 Určitě to nebude alergie, říkám si, zatímco prohrávám souboj o nadvládu nad čelistními svaly. Tohle zívnutí jsem prohrál. Ale hrajeme minimálně na… pardon… šest vítězných? Ba ne, alergie to není. Ostatně, to bych musel nejprve nějakou alergii mít. Tohle bude pomsta za všechny ty večery, kdy jsem nešel spát. Konečně se mé probdělé noci rozhodly pomstít.

Když to nemůže být dobré, ať je to co nejhorší

Už jsem toho s literaturou zažil hodně. Pamatuji si knihy, které jsem prostě nemohl odložit. Vím o takových, které jsem po dočtení začal číst znovu. Některé z takových jsem za posledních deset, dvacet let četl mnohokrát. Četl jsem příběhy naivní, nedokonalé, zajímavé, humorné i neúmyslně směšné, romantické, depresivní, kruté. Častokrát jsem žasl, co všechno dovedou lidé vydat bez toho, aby se obtěžovali s nějakou redakční prací (nebo s pořádným překladem). Ale to, co se mi tento týden dostalo do rukou, představuje v tomto výčtu unikát.

Je to tady, je to pryč

Jenom to přijít muselo. Celé dopoledne mám čas, ale příliš rozutíkané myšlenky. Rozhodnu se tedy odložit psaní na později. Jenomže potom se objeví povinnosti a práce a když už mám opět čas na psaní, jdu spát, protože jsem příliš unavený.

Už je to tady zase

Odkud se bere ta potřeba rýpat se v hlíně? Je to pro potomky nevolníků nutnost? Vypovídá to o mě něco jiného než jen skutečnost, že mám na jaro špinavé nehty?

Věčná zima by nevadila

 Každý rok je to stejné. Přes zimu vytvoříme ambiciózní plány týkající se prací na zahrádce, abychom potom byli nuceni všechno osekat na absolutní minimum a i s tím měli problém. Zpočátku jsem myslel, že jsme prostě jen líní. Potom mne napadlo, jestli náhodou nemáme jen smůlu. Teď si nejsem jistý. Možná vhodná kombinace?

Když nevíš, do čeho jdeš, jdi rychle

 Jednou za čas máme předstírat, že neexistuje nic jako práce v korporátu. Že je to především radost. Možná dokonce i životní styl. Mám podezření, že někteří to nepředstírají, ale bojím se vlastní zvědavosti. Pokud by se to prokázalo, bylo by to děsivé. Nicméně my všichni (nebo snad aspoň většina z nás) víme, že bez trochy přetvářky se neobejdeme. Většinou se stačí přemáhat jednou za čtvrt roku. A ten čas právě nastal.

K vaření vždycky vodu

Letos se mi do myšlenek neustále vkrádá téma času. Někteří by možná řekli, že je to příznak stárnutí. Nevím. Přijde mi, že jsem podobně přemýšlel vždycky, jen teď jsem si k tomu dopřál víc prostoru. Snad abych si díky tomu mohl lépe zorganizovat tu trochu volna, kterou mám.

Kradou duši

Pořizování fotografií je ošemetná věc. V situaci, kdy lze okamžitě sáhnout po telefonu a vytvořit nějakou momentku, se paměti našich zařízení (a předplacených cloudových uložišť) plní stovkami fotek různé kvality. Ne každý má chuť se tou spoustou vizuálních vzpomínek probírat a nechávat za sebou jen ty nejlepší. Ale ještě náročnější je sednout si a pozorovat, jak se na nás podepisuje čas.

Zahrabaný

Kdo nic nedělá, nic nezkazí. To si neustále opakuji, zatímco stojím nad hromadou věcí obloženou čtyřmi otevřenými boxy, které jsou dosud slušně zaplněny. Rozhodl jsem se, že když už se hrabu ve vzpomínkách, mohl bych taky vytřídit všechno to, co jsem odkládal na později. Nejspíš si mám říkat něco úplně jiného, ale to je v tuto chvíli úplně jedno.

In progress

 Nevím, proč mne to napadlo. Možná jsem trpěl nedostatkem nostalgie. Nebo jsem se naopak chtěl ujistit, že si některé události pamatuji správně. A nebo mám příliš mnoho volného času a už mě nebavilo jen si vymýšlet různé důvody pro různé věci. Každopádně, 31.12.2017 jsem si začal pravidelně psát deník. A teď jsem se rozhodl zkusit si to po sobě číst.

Strach je nejlepší kuchař

 Je úžasné, jak jsou nadnárodní korporace občas solidární. Pakliže jedna investuje značné prostředky do AI a následně se jí nedostává uživatelů, jejichž počty by nutnost AI doplňků zdůvodňovaly, pak se vždycky najde druhá korporace, která začne natěšeně tyto AI prvky propagovat mezi svými zaměstnanci. A tak jsem se k tomu dostal já. Včetně úkolů typu: vymyslete, jak AI zlepší vaši pracovní efektivitu.

Mé literární návraty

Letos se nejspíš budu zaměřovat na čtení již přečteného. Jenom co jsem si znovu prošel sérii Spatterjay Neala Ashera (doteď netuším, proč vlastně psal ten druhý díl), pustil jsem se do Stopařova průvodce galaxií. A když už to vypadalo, že se konečně vrátím k (pro mne) novým knihám, sáhnul jsem po knize Teror (Dana Simmonse). A tak, zatímco se venku otepluje, já mrznu kousek od Kanady a jsem štván děsivým monstrem (tamtéž).

Většinou se mi to nestává. Ostatně, totéž platí o všech tvrzeních, které jsem schopen napsat. Nestává se mi to moc často. Skoro vůbec, dalo by se říct. Musel bych si události o hodně lépe pamatovat, abych si mohl alespoň mlhavě vybavit poslední okamžik, kdy jsem se snažil vzpomenout na dobu, během níž jsem tušil, kolik času uplynulo od této konkrétní situace. A přitom jsem se dokázal ztratit už v tomhle souvětí. Nemohu se navíc zbavit dojmu, že mu něco chybí a spousta kousků mu zároveň přebývá. Ale raději se v tom nebudu vrtat. Už tak jsem se příliš dlouho dostával k psaní.

Pochyby

 Vždy se objeví nějaká situace, která mne přiměje přehodnotit svá tvrzení o daném tématu. Takže nepřekvapí, že kdybyste se mne teď zeptali na práci v korporátu, nejspíš vám pro jistotu neřeknu vůbec nic. Za normálních okolností se to dá vlastně docela dobře přežít. Jen musíte mít štěstí na nadřízené. Jenomže posledních pár dnů…

Tichý obdiv

Od začátku roku se mi povětšinou dařilo ujít denně alespoň 10000 kroků, což jsem si uvědomil až když jsem to týden neudělal. Ne, že bych na takovém počtu nějak trval nebo s ním dokonce počítal. Několikrát jsem si v minulosti pohrával s myšlenkou na nastavení nějakého minima kroků na den, ale vždycky jsem to zavrhl. Bylo mi jasné, jak dlouho bych něco takového vydržel.

Nic jsem tím nemyslel

Fascinuje mne, jak moc jsme všichni on-line. U snídaně si čteme zpravodajské weby nebo kontrolujeme sociální sítě. Cestou do práce v tom pokračujeme, případně si poslechneme nějaký podcast. Je-li třeba pustit si hudbu, stačí otevřít oblíbenou streamovací platformu. Není divu, že se mobilní operátoři předhánějí v tom, kdo nabídne k tarifům víc dat. Protože všechna tahle sranda se neobejde bez tučného balíku gigabajtů.

Stárnu

„Dnešní mládež neumí dospět. Nejsou jako my. Mám kolegyni, která si k narozeninám koupila Lego.“

Vždycky je to o nějakém příběhu

Po delší době jsem se dostal do situace, kdy nemám tolik knih čekajících na přečtení. Jen tak mimochodem, nemít žádnou je nemožné. Proto jsem se rozhodl trochu podvádět a sáhnout po titulu, který už znám téměř nazpaměť: Stahovač.

Není to nejlepší sci-fi všech dob. A dle mého ani nejlepší počin tohoto autora, byť do první pětky se určitě vleze. Není to autorův debut, byť u nás vyšla mnohem dřív než jeho ostatní knihy. A pamatuji si, jak jsem na ni četl recenzi v časopise a jak jsem se v témže periodiku dostal i k povídce, která slouží jako úvod do děje oné knihy.

Nevím, jestli tady Nealu Asherovi ještě vychází knihy, už dlouho je čtu v angličtině. Ale tuhle konkrétní jsem si koupil v překladu a musím uznat, že ten paperback nevypadá na to, kolikrát jsem ho četl já nebo moji přátelé. Svého času jsem jím listoval aspoň jednou měsíčně. Ale teprve nedávno jsem si uvědomil, že vlastně nevím, čím se autor inspiroval.

Vůbec nevím a je mi to jedno

Já vím, já vím. Píšu o jaru a jaro nikde. Ale to bylo schválně. Opravdu. A navíc je to vlastně úplně jedno.

Malý dav, taky dav

Největším problémem introverta jsou situace, při nichž je vidět. Schovejte ho do davu a on si bude připadat skoro normálně. Alespoň pokud ho v tom davu nezná příliš mnoho lidí. Naopak, u malé skupinky osob existuje značné riziko, že daný introvert se pokusí předstírat neviditelnost ve snaze sám sebe o tomto přesvědčit. A pochopitelně, nejlépe je introvertovi doma.