Už je to dávno, co jsem absolvoval klasickou dovolenou. Týden na cizím místě, obdivování neznámých ulic a vybírání těch nejzajímavějších pohledů, které budou odeslány měsíc, až dva po návratu. A protože minulý rok jsem byl nejdál na Vsetíně (nic proti Valašsku), těšil jsem se, že letos to bude jiné.
Jak nebýt skromný (neobsahuje návod)
Nerad vzpomínám na práci. Neumím se chlubit (a to ani v těch vzácných chvílích, kdy je čím). Nesnáším zveličování vlastních úspěchů. A hrozně nerad schovávám svůj sarkasmus. Takže je jasné, že můj zaměstnavatel vyžaduje každoroční zprávu, v níž na začátku roku dostaneme spoustu firemních cílů (a musíme si ještě definovat vlastní), abychom na konci roku mohli úspěšně dokumentovat, jak se nám dařilo.
Napínavá historka s dobrým koncem, která i přes toto prozrazení stojí za přečtení, neb je velmi krátká
Jednoho krásného dne naše pračka dopere naposledy. My jí poděkujeme za všechny ty roky výborné služby a potom ji vyměníme za novější model. To není paralela s lidskými vztahy. Nebo aspoň ne cílená.
Kde bychom bez té nostalgie byli
Když už pracovat, tak na dohled vlastního kávovaru
Nic není zadarmo a ta sleva už neplatí
Když je málo prachu, zařiďte si rekonstrukci
Houpačky nikdy nebyly děsivější
Dětská hřiště jsou fascinující. Ať už asociují křik, občasný pláč smísený s hlasitými pokyny matek, nebo místo, kde se dobře sbírají prázdné láhve. Občas jsem fascinovaně sledoval, co všechno se mezi houpačkami a pískovištěm odehrává za dramata. Jenomže potom jsem seznam svých povinností rozšířil o nutnost doprovázet vlastního syna do těchto koloseí nezletilých.
Jak oslavit narozeniny a nezbláznit se z toho, část osmá: V roli rodičů.
Nikdo nemá rád narozeniny. Ty cizí znamenají problém v podobě neustálého hledání vhodného daru (přičemž stejně to skončí obálkou s penězi). Ty vlastní jsou krutou připomínkou toho, že od minulého hlubokého nádechu před hořícími svíčkami uplynul rok. Zatímco některé číslovky jsou vítány (jako kdyby něco dokazovaly z jiného než právního hlediska), většina jsou připomínkou, že jednoho krásného roku nebude žádný dort, dokonce ani čajová svíčka. Někdo pošle SMS, jiný si vzpomene díky sociálním sítím. V tom horším případě se budou všichni strašně zajímat, jak se vám složit na dárek, který by si nejraději koupili sami.
Svatba konfliktní
Tři kilometry za dvacet čtyři minut. Chůzí. S dítětem na břiše. A úsměvem na tváři. Tím se nechlubím, přestože jsem tuto vzdálenost absolvoval za stejný čas. Nicméně to dítě mi tam chybělo.
Svatba nekonfliktní
Půl roku jsem neviděl košili a najednou stojím venku, na slunci, v obleku a s kravatou. Čekám, až si většina lidí přede mnou oddychne, protože všechna ta příprava a hubnutí do společenského oděvu nepřišla nazmar.
Na pivo jedině vlakem
Jet z Brna na Vsetín (nikdy do) jenom proto, abych si mohl dát pivo? A proč ne? Koho dneska zajímá kontext a takové triviality jako pravda? Tak… Lepší bude číst dál a nebát se žádostí typu like and subscribe, protože nic podobného tady nevedeme.