Vždycky jsem chtěl být hodný. Ostatní nesouhlasili.


Ještě pořád píšu recenze. Ale jestli jsem si někdy myslel, že bych svým názorem mohl něco dokázat, teď už mi jde jenom o to, abych se dostal k zajímavým titulům, které bych jinak neměl. Zároveň se občas potkám s knihami, o jejichž existenci bych nejraději nevěděl.

Paradoxně se nejčastěji zmiňuji o té druhé kategorii. Těchto knih je přitom mnohem míň. Mohlo bych si gratulovat k dobrému výběru, ale většinou je to proto, že mám rozečtené delší literární série. A pokud se mi líbí předchozí díly, existuje velká pravděpodobnost, že ani ten nový nebude špatný. Byť to pochopitelně nemusí platit vždy.

Myslím, že špatné knihy mají svým způsobem výjimku. Když ztratím peněženku, rozhodně se tím nebudu chlubit. Stačí ale jeden nepovedený román a musím hned všem přednést kompletní rozbor včetně citací toho nejhoršího. Chci si tak zapamatovat, že jsem udělal chybu? Chci varovat ostatní, kteří by po této knize nejspíš stejně nesáhli? Chci se pochlubit, že jsem to přežil a že jsem v tom marastu dokázal najít něco pozitivního (má to jenom 230 stran)?

Nejhorší je, když narazím na knihu, která je od začátku do konce špatná. Nejde-li pouze o to, že by se autoři netrefili do mého vkusu, ale pokud měli s vydáním ještě tak sto let počkat. Jednu takovou jsem nedávno hodnotil. A snad vůbec poprvé jsem nedokázal najít jediné pozitivum. To bylo nečekané. Na druhou stranu, velmi se těším, až se s dotyčným autorem potkám. 

Konečně totiž uvidím někoho, komu ty věty dávají smysl.