Jak zapomínat


Když bydlíte v třípokojovém bytě, až příliš snadno se dostanete do problémů s místnostmi. V první by měla být ložnice, ať máte dost prostoru na spánek a jiné aktivity spojené s odpočinkem (a teď nemyslím vysávání prachu pod postelí).

Druhá místnost by rozhodně měla obsahovat místo určené k vaření a likvidaci jeho následků (toaletu v kuchyni nehledejte). A protože nikdo se nechce v kuchyni schovávat před případnými hosty, je lepší spojit tuto místnost s obývacím pokojem. Zbývající prostor lze využít jako pracovnu. Nebo dětský pokoj.

Ale ještě lepší je skladovat tam všechny vaše neroztříděné věci, o nichž se mylně domníváte, že byste je ještě někdy mohli potřebovat. Možná dokonce i víte, jak málo jsou tyto věci potřebné, jenom se prostě chcete vyhnout úklidu. Ale ať se budete snažit sebevíc, jednoho krásného dne sami sebe překvapíte zjištěním, že rozhodně potřebujete pracovnu. Ne jenom kout se stolem, ale plnohodnotnou místnost, kde lze pracovat. Pro začátek stačí uskromnit nepořádek. To chvíli funguje. Všechno chvíli funguje. Skočit z okna, mohl bych prohlásit, že jsem chvíli letěl.

A najednou přijde čas na dětský pokoj. Místnost, která se má stát posvátným útočištěm osob, za něž zodpovídáte, dokud vás jejich plnoletost neosvobodí. Jestli však něco dětské pokoje neobsahují, pak je to nepořádek rodičů. Děti jsou naše budoucnost a proto potřebují dost místa na svůj vlastní nepořádek. Kreativita se podceňuje. Což v praxi znamená, že je potřeba přemístit/zlikvidovat všechny ty věci, které by se časem mohly hodit. A tak nezbývá než zamyslet se nad každou položkou organizovaného chaosu a rozhodnout se, co s ní. Není to příjemná činnost. Ale nedostatek místa se neptá. Je schopnost reálně posoudit hodnotu vlastních věcí známkou dospělosti? Možná. Pokud se dospělost nevyznačuje vlastnictvím rodinného domu se sklepem a půdou.

Což dnes vlastně není zase tak daleko od pravdy.