Monolog

Pro všechny, které někdy napadlo, jak by mohl vypadat konflikt

TÝNA            -Počkej, to myslíš vážně?

STANDA         -No, ano. Proč?

TÝNA            -Já… Jen tak. Koneckonců je to tvoje věc.

STANDA         -To sice je, ale moc velkou radost z toho nemám.

TÝNA            -A kdo by z toho měl radost?

STANDA         -Taky pravda. Možná snad Oskar.

TÝNA            -Ten má radost ze všeho. Občas si říkám, jestli se nezačne nahlas pochechtávat.

STANDA         -Moment, ty si říkáš?

TÝNA            -Ano. Většinou ve středu, to mám totiž-

STANDA         -Takže nevíš, co udělá?

TÝNA            -Stando, věř mi, já jsem ta poslední, co-

STANDA         -Ne, tohle je špatně. Představa, že máš Oskara přece jen pod kontrolou, je to jediné, co mne uklidňuje.

TÝNA            -V tom případě máš pravdu, jen ráda předstírám, že nevím, co chce provést.

STANDA         -Děkuji.  

TÝNA            -I když to ze mě dělá spoluvinici. Co kdybych o tom věděla jen podvědomě?

STANDA         -Týno, prosím. Jsem na podobné věci citlivý.

OSKAR          -Slyšel jsem dobře?

TÝNA            -A co jsi slyšel?

OSKAR          -Něco o citlivém Standovi.

TÝNA            -Tak to jsi slyšel špatně. Zrovna jsme se bavili o…

STANDA         -O pivu. Nechceš zajít na jedno?

TÝNA            -Stando?

STANDA         -To je dobré.       

OSKAR          -A víte, že bych si dal?

TÝNA            -Ale musíme být do půlnoci zpátky, musím si na zítra ještě připravit materiály.

OSKAR          -Nemusíš se bát, popelko.

STANDA         -Vezmu si hodinky.

TÝNA            -Dobrá.

OSKAR          -Tak já ještě dopíšu, nebo možná domažu, to je celkem fuk, co mám rozepsané.

TÝNA            -Stando?

STANDA         -Já vím, já vím. Když mě nic jiného ale nenapadlo.

TÝNA            -Mohl jsi mu říct pravdu.

STANDA         -Oskarovi? Ne.

TÝNA            -On by tě podpořil.

STANDA         -Může mi zaplatit to pivo.

TÝNA            -Vždyť máš zakázáno pít alkohol.

STANDA         -Jenom větší množství. Jedno pivo je nic.

TÝNA            -Tak ale opravdu jen jedno.

KARLA           -Romane, ty něco vaříš?

ROMAN          -Ano.

KARLA           -A neměl bys u toho raději být?

ROMAN          -Asi.

KARLA           -Poslyš, ještě pořád se ti nabízím. Jestli si chceš promluvit…

ROMAN          -Díky.

KARLA           -Je to ano?

ROMAN          -Ne, promiň.

KARLA           -Ale neměl bys to držet v sobě.

ROMAN          -Já nic v sobě nedržím.

KARLA           -Držíš. Já to na tobě vidím.

ROMAN          -Nedržím. Podívej se pořádně.

KARLA           -Dívám se a držíš.

ROMAN          -Tak se asi díváš špatně. Nebo jinam. A vůbec, teď o tom nechci mluvit.

KARLA           -Jistě, chápu. Ale kdyby sis to rozmyslel…

ROMAN          -Já vím, už jsi mi to říkala.

KARLA           -Dobře. Tak já pů- To je víno?

ROMAN          -Možná.

KARLA           -Ty zapíjíš smutek?

ROMAN          -Ne, jen se dobře bavím.

KARLA           -Nevypadáš tak.

ROMAN          -Přetvařuji se, abych vás zmátl.

KARLA           -Mně jsi v tom případě zmátl dokonale. Nechceš mi taky nalít?

ROMAN          -Proč?

KARLA           -Když s tebou nemůžu mluvit, budu s tebou aspoň pít. A tajně se u toho bavit.

ROMAN          -Tak si přines skleničku.

OSKAR          -A co kdybychom si udělali výlet?

TÝNA            -Kam?

OSKAR          -No, někam? Mohli bychom si všichni odpočinout od práce.

TÝNA            -Ty vypadáš odpočatý pořád.

STANDA         -Nedáme si ještě jedno?

OSKAR          -To je technika, kterou tě jednou naučím.

TÝNA            -A nechceš mě ji naučit hned?

OSKAR          -Hm, tvá trpělivost nezná mezí.

TÝNA            -Trpělivost do toho netahej.

OSKAR          -A co tedy?

TÝNA            -Ano?

OSKAR          -Co tam mám tahat?

STANDA         -Nechte toho.

OSKAR          -My nic neděláme.

STANDA         -Jasně. Tak co?

OSKAR          -Nejsem si jist, zda rozumím tvé otázce.

STANDA         -Tak jsem to nemyslel.

OSKAR          -Jenomže já nevím, jak jsi to myslel, natož abych ještě znal všechny ty významy, které jsi na mysli neměl.

STANDA         -Dáme si ještě jedno?

TÝNA            -Stando, vždyť víš-

STANDA         -Jenom jedno.

TÝNA            -Před chvílí jsi jedno měl. Teď už by to byly dvě.

STANDA         -A dáme si?

OSKAR          -No, já bych-

TÝNA            -Ne.

OSKAR          -Ale no tak. Jedno pivo ho nezabije.

STANDA         -Tak vidíš. Oskar má rozum.

TÝNA            -Hlavně, že ty ho postrádáš.

OSKAR          -Proč mám dojem, že se tady děje něco, o čem nic nevím?

STANDA         -Jak bys mohl ty něco nevědět?

OSKAR          -Je to divné, ale-

TÝNA            -Řekni mu to.

STANDA         -Co?

TÝNA            -No tak, Stando. Nebo to udělám sama.

STANDA         -Fajn. Přišly mi lékařské výsledky.

OSKAR          -Nebude teď doufám následovat věta „mám rakovinu,“ „umírám“ nebo „asi jsem kedluben,“ že ne?

STANDA         -A co když ano?

OSKAR          -Objednám ti pivo.

TÝNA            -Stando, opovaž se.

STANDA         -Ach jo. Doktor říkal, že je toho moc a že toho musí být míň.

OSKAR          -Je dobře, že na takovou odpověď tak dlouho studoval.

STANDA         -On to říkal odborně, ale já jsem to pochopil takto.

OSKAR          -Zvláštní.

TÝNA            -Neposmívej se mu.

OSKAR          -No dovol, ještě jsem s tím nezačal.

STANDA         -Prostě mám něco špatně a nesmím teď pít alkohol. Ve větším množství.

OSKAR          -Té části o alkoholu už jsi rozuměl lépe, co?

TÝNA            -Mluvil o alkoholu, tak musel dávat pozor.

STANDA         -Tak hele, já nejsem alkoholik. A doktor jasně říkal: „Větší množství ne.“

OSKAR          -No, pokud vím, dvě piva by v tomto případě klidně mohla splňovat onu definici.

STANDA         -Ale no tak.

OSKAR          -Když si nepamatuješ, co je to přesně větší množství, budeme to za tebe odhadovat.

STANDA         -Takže půl litru tekutiny je ještě menší množství, že?

OSKAR          -Stando…

TÝNA            -Já jsem myslela, že nejsi alkoholik.

STANDA         -Nejsem. To ale ještě nemusí znamenat, že bych neměl alkohol rád.

TÝNA            -Asi půjdu raději zaplatit.

OSKAR          -Proč nepočkáme na obsluhu?

TÝNA            -Protože jsem viděla ten hladový pohled, který Standa vrhá směrem k baru.

                  

KARLA           -Na co si ještě připijem?

ROMAN          -Na Caroline. Aby na skále neuklouzla a nespadla.

KARLA           -Cože?

ROMAN          -Já nevím, nějak jsem si na to vzpomněl. Ani nevím, odkud to je.

KARLA           -Cože?

ROMAN          -Vážně.

OSKAR          -A jéje.

ROMAN          -Nazdar mládeži.

KARLA           -Ahój!

STANDA         -Tady to vypadá.

OSKAR          -Co degustujete?

KARLA           -Našli jsme to v lednici.

OSKAR          -Jistěže. Přesně tam jsem to totiž nechal.

ROMAN          -Dáte si taky?

STANDA         -Já jo.

OSKAR          -Ty ne. Vlastně si dnes už nedá nikdo.

ROMAN          -Ale no tak.

OSKAR          -Alkohol se zabavuje… Dostanete ho zpátky na konci týdne.

TÝNA            -To ne.

OSKAR          -Proč ne?

TÝNA            -Mám lepší nápad.

STANDA         -To nemá cenu.

TÝNA            -Ale no tak. Vždyť jsme sotva vyšli.

STANDA         -Stejně to nemá cenu.    

KARLA           -Je tady zima.

STANDA         -A lidi.

OSKAR          -Tak tady jsou. No a?

STANDA         -Nerad se prodírám skrz dav.

OSKAR          -Tak si představ, že se tlačíš skrz želé.

STANDA         -Fuj.

OSKAR          -No vidíš. Dav je najednou mnohem příjemnější, co?

TÝNA            -A kde bys sehnal tolik želé?

OSKAR          -Mám své zdroje.

KARLA           -To je snad ještě horší než ta představa prodírání se skrz něco.

OSKAR          -Skrz něco ve smyslu cokoliv?

STANDA         -Pojďme si někam sednout.

KARLA           -Na kafe.

ROMAN          -Vím o dobré kavárně, není daleko.

STANDA         -Nebo třeba na něco jiného.

ROMAN          -Měli by mít i svařák.     

TÝNA            -Nechte toho.

KARLA           -S rumem?

ROMAN          -Samozřejmě.

TÝNA            -Hele, pojďte zpátky. Máme domluvu.

KARLA           -No jo.

ROMAN          -Pitomá domluva.

OSKAR          -Vaše chyba.

TÝNA            -Aspoň pomůžeme Standovi.

ROMAN          -Tím, že se budeme trápit?

OSKAR          -Ano.

TÝNA            -Alkoholici…

ROMAN          -Já nejsem-

KARLA           -My.

ROMAN          -A oni taky ne.

TÝNA            -Jistě.

OSKAR          -A co kdybychom se zašli podívat na trhy?

TÝNA            -Svařák, medovina, punč, rum… Myslíš to vážně?

OSKAR          -Nebo do parku?

KARLA           -Vždyť je kosa.

OSKAR          -Ale je tam čerstvý vzduch. Rozhodně čerstvější než tady.

KARLA           -A co zkusit nákupní centrum?

ROMAN          -Tam teď bude strašně moc lidí. A navíc je to odporné místo plné hnusné komerce a konzumního způsobu života.

KARLA           -To jo, ale je tam teplo.

ROMAN          -Hm… Máš pravdu.

KARLA           -A když si koneckonců nic nechceme koupit, nemusí nám to vadit.

STANDA         -Myslím, že tam mají taky nějakou kavárnu.    

KARLA           -S rumem?

OSKAR          -Nechte toho. Musíte pořád myslet na chlast?

STANDA         -Nemusíme jen myslet.

KARLA           -Nebo bychom mohli jen tak do obchodu.

TÝNA            -Do jakého obchodu?

KARLA           -Co já vím… Butik?

ROMAN          -A co bychom tam dělali?

KARLA           -Třeba bych si něco koupila.

STANDA         -A my bychom se dívali?

KARLA           -Mohli byste mi poradit.

OSKAR          -Karlo, víš, ke komu mluvíš?

KARLA           -Aha. No tak nic.

TÝNA            -Musí existovat místo, kam bychom chtěli všichni.

ROMAN          -No co?

TÝNA            -Takže jsme schopni fungovat jen doma?

STANDA         -Bez alkoholu určitě.

TÝNA            -Nevím, jak dlouho vám to vydrží.

OSKAR          -Pokud nekoupili nic cestou, tak dlouho.

KARLA           -Venku zase tak nemrzne.

STANDA         -Co kdybychom si zahráli karty o to, kdo půjde pro víno?

TÝNA            -Už je to tady zase.

STANDA         -Co? Jen si děláme srandu.

TÝNA            -A ta sklenička se tady objevila sama od sebe?

STANDA         -Jen dopijeme zbytek ze včerejška. To přece není žádné pití.

TÝNA            -Jistě.

STANDA         -No tak, nemusíš se hned rozčilovat.

TÝNA            -Já se nerozčiluju.

STANDA         -Vypadáš tak.

TÝNA            -Jen se snažím pomoct Standovi.

STANDA         -Jako bych slyšel svoji matku.

TÝNA            -Jdu si lehnout.

OSKAR          -Týno, počkej-

TÝNA            -Ne. Jdu si lehnout, jsem unavená.

OSKAR          -Oni určitě-

TÝNA            -Dobrou noc.

STANDA         -To vypadá, jako kdyby se urazila.

ROMAN          -Řekli jsme něco?

STANDA         -Třeba je jenom špatná doba.

ROMAN          -Půl šesté večer?

STANDA         -Myslím v měsíci.

ROMAN          -Aha.

STANDA         -Možná zná Oskar její kalendář.

OSKAR          -Dejte s tím už pokoj.

ROMAN          -Vždyť jsme zase tolik neřekli.

OSKAR          -Ne, to ne. Ale občas stačí málo. Já o tom něco vím.

ROMAN          -Stejně nevím, proč jsi naštvaný. Děláš to taky.

OSKAR          -Jistě. Jenomže teď je to jiné. A neptejte se proč, strávili bychom nechutně dlouhou dobu definováním jednotlivých pojmů a nakonec by z toho stejně nic kloudného nebylo.

STANDA         -Ale chovala se trochu jako matka, to musíš uznat.

OSKAR          -Ano, chovala. Jenomže proto, že nechtěla, aby se Standovi něco stalo. Zatímco vy dva jste ho nadšeně podporovali kdykoliv přišla řeč na alkohol. A netvař se tak rozzářeně, ano?

STANDA         -Ale no tak, Oskare. Jednou za čas ti neuškodí, když si vyměníme role, hm?

OSKAR          -Jestli chceš, můžu to udělat hned. Klidně s vámi se všemi. Nejprve budu Standa, který je momentálně deprimovaný z faktu, že jeho Aneta odjela kamsi do pryč a ani si není jistá, kdy nebo jestli se ještě vrátí. A to toho ti dva zatím moc nestihli, čímž je celá situace určitě ještě horší. Krom toho, jsem-li pořád Standa, mám problémy s pamětí, protože jsem u svého lékaře zaměnil slovo cukr za alkohol. Týna se dozvěděla, že to nemáš přehánět ne s alkoholem, ale s cukrem. Potom bych mohl být Roman, zdeptaný nečekaným rozchodem s Markétou, která jen tam mimochodem byla hodně divná. S nikým moc nemluvím, nenechám si pomoct, jen pořád vzpomínám na to, jaké to bylo krásné, když jsem se nedokázal chovat přirozeně a musel jsem brát ohledy na svou družku. Ale jakmile se objeví příležitost poukázat na chyby jiných, okamžitě se mi vrátí ztracený hlas a hlavně sebevědomí. Nikdo mne přece v tu chvíli nevidí, no ne? Možná bych si měl začít víc věřit a občas poslouchat, co mu ostatní radí. A pak asi budu chvíli Karla, která neustále pokukuje po Romanovi a snaží se dostat do postele. I když upřímně, s touhle rolí bych měl asi největší problém. Proč sakra? Jistě, doba je zlá a potencionálních partnerů, kteří nespadají do kategorie idiot je určitě málo, ale něco mi říká, že tomu tak bývalo vždycky. A občas je lepší spolehnout se na ty, co by tě rádi vyslechli a pokud možno ti poradili. Potom asi zkusím být zase chvíli sám sebou, nazvu vás všechny idioty a půjdu pryč.