sobota 26 2011

Monolog


Pro všechny, které někdy napadlo, jak by mohl vypadat konflikt



TÝNA            -Počkej, to myslíš vážně?
STANDA         -No, ano. Proč?
TÝNA            -Já… Jen tak. Koneckonců je to tvoje věc.
STANDA         -To sice je, ale moc velkou radost z toho nemám.
TÝNA            -A kdo by z toho měl radost?
STANDA         -Taky pravda. Možná snad Oskar.
TÝNA            -Ten má radost ze všeho. Občas si říkám, jestli se nezačne nahlas pochechtávat.
STANDA         -Moment, ty si říkáš?
TÝNA            -Ano. Většinou ve středu, to mám totiž-
STANDA         -Takže nevíš, co udělá?
TÝNA            -Stando, věř mi, já jsem ta poslední, co-
STANDA         -Ne, tohle je špatně. Představa, že máš Oskara přece jen pod kontrolou, je to jediné, co mne uklidňuje.
TÝNA            -V tom případě máš pravdu, jen ráda předstírám, že nevím, co chce provést.
STANDA         -Děkuji.  
TÝNA            -I když to ze mě dělá spoluvinici. Co kdybych o tom věděla jen podvědomě?
STANDA         -Týno, prosím. Jsem na podobné věci citlivý.
OSKAR          -Slyšel jsem dobře?
TÝNA            -A co jsi slyšel?
OSKAR          -Něco o citlivém Standovi.
TÝNA            -Tak to jsi slyšel špatně. Zrovna jsme se bavili o…
STANDA         -O pivu. Nechceš zajít na jedno?
TÝNA            -Stando?
STANDA         -To je dobré.       
OSKAR          -A víte, že bych si dal?
TÝNA            -Ale musíme být do půlnoci zpátky, musím si na zítra ještě připravit materiály.
OSKAR          -Nemusíš se bát, popelko.
STANDA         -Vezmu si hodinky.
TÝNA            -Dobrá.
OSKAR          -Tak já ještě dopíšu, nebo možná domažu, to je celkem fuk, co mám rozepsané.
TÝNA            -Stando?
STANDA         -Já vím, já vím. Když mě nic jiného ale nenapadlo.
TÝNA            -Mohl jsi mu říct pravdu.
STANDA         -Oskarovi? Ne.
TÝNA            -On by tě podpořil.
STANDA         -Může mi zaplatit to pivo.
TÝNA            -Vždyť máš zakázáno pít alkohol.
STANDA         -Jenom větší množství. Jedno pivo je nic.
TÝNA            -Tak ale opravdu jen jedno.

KARLA           -Romane, ty něco vaříš?
ROMAN          -Ano.
KARLA           -A neměl bys u toho raději být?
ROMAN          -Asi.
KARLA           -Poslyš, ještě pořád se ti nabízím. Jestli si chceš promluvit…
ROMAN          -Díky.
KARLA           -Je to ano?
ROMAN          -Ne, promiň.
KARLA           -Ale neměl bys to držet v sobě.
ROMAN          -Já nic v sobě nedržím.
KARLA           -Držíš. Já to na tobě vidím.
ROMAN          -Nedržím. Podívej se pořádně.
KARLA           -Dívám se a držíš.
ROMAN          -Tak se asi díváš špatně. Nebo jinam. A vůbec, teď o tom nechci mluvit.
KARLA           -Jistě, chápu. Ale kdyby sis to rozmyslel…
ROMAN          -Já vím, už jsi mi to říkala.
KARLA           -Dobře. Tak já pů- To je víno?
ROMAN          -Možná.
KARLA           -Ty zapíjíš smutek?
ROMAN          -Ne, jen se dobře bavím.
KARLA           -Nevypadáš tak.
ROMAN          -Přetvařuji se, abych vás zmátl.
KARLA           -Mně jsi v tom případě zmátl dokonale. Nechceš mi taky nalít?
ROMAN          -Proč?
KARLA           -Když s tebou nemůžu mluvit, budu s tebou aspoň pít. A tajně se u toho bavit.
ROMAN          -Tak si přines skleničku.

OSKAR          -A co kdybychom si udělali výlet?
TÝNA            -Kam?
OSKAR          -No, někam? Mohli bychom si všichni odpočinout od práce.
TÝNA            -Ty vypadáš odpočatý pořád.
STANDA         -Nedáme si ještě jedno?
OSKAR          -To je technika, kterou tě jednou naučím.
TÝNA            -A nechceš mě ji naučit hned?
OSKAR          -Hm, tvá trpělivost nezná mezí.
TÝNA            -Trpělivost do toho netahej.
OSKAR          -A co tedy?
TÝNA            -Ano?
OSKAR          -Co tam mám tahat?
STANDA         -Nechte toho.
OSKAR          -My nic neděláme.
STANDA         -Jasně. Tak co?
OSKAR          -Nejsem si jist, zda rozumím tvé otázce.
STANDA         -Tak jsem to nemyslel.
OSKAR          -Jenomže já nevím, jak jsi to myslel, natož abych ještě znal všechny ty významy, které jsi na mysli neměl.
STANDA         -Dáme si ještě jedno?
TÝNA            -Stando, vždyť víš-
STANDA         -Jenom jedno.
TÝNA            -Před chvílí jsi jedno měl. Teď už by to byly dvě.
STANDA         -A dáme si?
OSKAR          -No, já bych-
TÝNA            -Ne.
OSKAR          -Ale no tak. Jedno pivo ho nezabije.
STANDA         -Tak vidíš. Oskar má rozum.
TÝNA            -Hlavně, že ty ho postrádáš.
OSKAR          -Proč mám dojem, že se tady děje něco, o čem nic nevím?
STANDA         -Jak bys mohl ty něco nevědět?
OSKAR          -Je to divné, ale-
TÝNA            -Řekni mu to.
STANDA         -Co?
TÝNA            -No tak, Stando. Nebo to udělám sama.
STANDA         -Fajn. Přišly mi lékařské výsledky.
OSKAR          -Nebude teď doufám následovat věta „mám rakovinu,“ „umírám“ nebo „asi jsem kedluben,“ že ne?
STANDA         -A co když ano?
OSKAR          -Objednám ti pivo.
TÝNA            -Stando, opovaž se.
STANDA         -Ach jo. Doktor říkal, že je toho moc a že toho musí být míň.
OSKAR          -Je dobře, že na takovou odpověď tak dlouho studoval.
STANDA         -On to říkal odborně, ale já jsem to pochopil takto.
OSKAR          -Zvláštní.
TÝNA            -Neposmívej se mu.
OSKAR          -No dovol, ještě jsem s tím nezačal.
STANDA         -Prostě mám něco špatně a nesmím teď pít alkohol. Ve větším množství.
OSKAR          -Té části o alkoholu už jsi rozuměl lépe, co?
TÝNA            -Mluvil o alkoholu, tak musel dávat pozor.
STANDA         -Tak hele, já nejsem alkoholik. A doktor jasně říkal: „Větší množství ne.“
OSKAR          -No, pokud vím, dvě piva by v tomto případě klidně mohla splňovat onu definici.
STANDA         -Ale no tak.
OSKAR          -Když si nepamatuješ, co je to přesně větší množství, budeme to za tebe odhadovat.
STANDA         -Takže půl litru tekutiny je ještě menší množství, že?
OSKAR          -Stando…
TÝNA            -Já jsem myslela, že nejsi alkoholik.
STANDA         -Nejsem. To ale ještě nemusí znamenat, že bych neměl alkohol rád.
TÝNA            -Asi půjdu raději zaplatit.
OSKAR          -Proč nepočkáme na obsluhu?
TÝNA            -Protože jsem viděla ten hladový pohled, který Standa vrhá směrem k baru.
                  
KARLA           -Na co si ještě připijem?
ROMAN          -Na Caroline. Aby na skále neuklouzla a nespadla.
KARLA           -Cože?
ROMAN          -Já nevím, nějak jsem si na to vzpomněl. Ani nevím, odkud to je.
KARLA           -Cože?
ROMAN          -Vážně.
OSKAR          -A jéje.
ROMAN          -Nazdar mládeži.
KARLA           -Ahój!
STANDA         -Tady to vypadá.
OSKAR          -Co degustujete?
KARLA           -Našli jsme to v lednici.
OSKAR          -Jistěže. Přesně tam jsem to totiž nechal.
ROMAN          -Dáte si taky?
STANDA         -Já jo.
OSKAR          -Ty ne. Vlastně si dnes už nedá nikdo.
ROMAN          -Ale no tak.
OSKAR          -Alkohol se zabavuje… Dostanete ho zpátky na konci týdne.
TÝNA            -To ne.
OSKAR          -Proč ne?
TÝNA            -Mám lepší nápad.

STANDA         -To nemá cenu.
TÝNA            -Ale no tak. Vždyť jsme sotva vyšli.
STANDA         -Stejně to nemá cenu.    
KARLA           -Je tady zima.
STANDA         -A lidi.
OSKAR          -Tak tady jsou. No a?
STANDA         -Nerad se prodírám skrz dav.
OSKAR          -Tak si představ, že se tlačíš skrz želé.
STANDA         -Fuj.
OSKAR          -No vidíš. Dav je najednou mnohem příjemnější, co?
TÝNA            -A kde bys sehnal tolik želé?
OSKAR          -Mám své zdroje.
KARLA           -To je snad ještě horší než ta představa prodírání se skrz něco.
OSKAR          -Skrz něco ve smyslu cokoliv?
STANDA         -Pojďme si někam sednout.
KARLA           -Na kafe.
ROMAN          -Vím o dobré kavárně, není daleko.
STANDA         -Nebo třeba na něco jiného.
ROMAN          -Měli by mít i svařák.     
TÝNA            -Nechte toho.
KARLA           -S rumem?
ROMAN          -Samozřejmě.
TÝNA            -Hele, pojďte zpátky. Máme domluvu.
KARLA           -No jo.
ROMAN          -Pitomá domluva.
OSKAR          -Vaše chyba.
TÝNA            -Aspoň pomůžeme Standovi.
ROMAN          -Tím, že se budeme trápit?
OSKAR          -Ano.
TÝNA            -Alkoholici…
ROMAN          -Já nejsem-
KARLA           -My.
ROMAN          -A oni taky ne.
TÝNA            -Jistě.
OSKAR          -A co kdybychom se zašli podívat na trhy?
TÝNA            -Svařák, medovina, punč, rum… Myslíš to vážně?
OSKAR          -Nebo do parku?
KARLA           -Vždyť je kosa.
OSKAR          -Ale je tam čerstvý vzduch. Rozhodně čerstvější než tady.
KARLA           -A co zkusit nákupní centrum?
ROMAN          -Tam teď bude strašně moc lidí. A navíc je to odporné místo plné hnusné komerce a konzumního způsobu života.
KARLA           -To jo, ale je tam teplo.
ROMAN          -Hm… Máš pravdu.
KARLA           -A když si koneckonců nic nechceme koupit, nemusí nám to vadit.
STANDA         -Myslím, že tam mají taky nějakou kavárnu.    
KARLA           -S rumem?
OSKAR          -Nechte toho. Musíte pořád myslet na chlast?
STANDA         -Nemusíme jen myslet.
KARLA           -Nebo bychom mohli jen tak do obchodu.
TÝNA            -Do jakého obchodu?
KARLA           -Co já vím… Butik?
ROMAN          -A co bychom tam dělali?
KARLA           -Třeba bych si něco koupila.
STANDA         -A my bychom se dívali?
KARLA           -Mohli byste mi poradit.
OSKAR          -Karlo, víš, ke komu mluvíš?
KARLA           -Aha. No tak nic.
TÝNA            -Musí existovat místo, kam bychom chtěli všichni.

ROMAN          -No co?
TÝNA            -Takže jsme schopni fungovat jen doma?
STANDA         -Bez alkoholu určitě.
TÝNA            -Nevím, jak dlouho vám to vydrží.
OSKAR          -Pokud nekoupili nic cestou, tak dlouho.
KARLA           -Venku zase tak nemrzne.
STANDA         -Co kdybychom si zahráli karty o to, kdo půjde pro víno?
TÝNA            -Už je to tady zase.
STANDA         -Co? Jen si děláme srandu.
TÝNA            -A ta sklenička se tady objevila sama od sebe?
STANDA         -Jen dopijeme zbytek ze včerejška. To přece není žádné pití.
TÝNA            -Jistě.
STANDA         -No tak, nemusíš se hned rozčilovat.
TÝNA            -Já se nerozčiluju.
STANDA         -Vypadáš tak.
TÝNA            -Jen se snažím pomoct Standovi.
STANDA         -Jako bych slyšel svoji matku.
TÝNA            -Jdu si lehnout.
OSKAR          -Týno, počkej-
TÝNA            -Ne. Jdu si lehnout, jsem unavená.
OSKAR          -Oni určitě-
TÝNA            -Dobrou noc.
STANDA         -To vypadá, jako kdyby se urazila.
ROMAN          -Řekli jsme něco?
STANDA         -Třeba je jenom špatná doba.
ROMAN          -Půl šesté večer?
STANDA         -Myslím v měsíci.
ROMAN          -Aha.
STANDA         -Možná zná Oskar její kalendář.
OSKAR          -Dejte s tím už pokoj.
ROMAN          -Vždyť jsme zase tolik neřekli.
OSKAR          -Ne, to ne. Ale občas stačí málo. Já o tom něco vím.
ROMAN          -Stejně nevím, proč jsi naštvaný. Děláš to taky.
OSKAR          -Jistě. Jenomže teď je to jiné. A neptejte se proč, strávili bychom nechutně dlouhou dobu definováním jednotlivých pojmů a nakonec by z toho stejně nic kloudného nebylo.
STANDA         -Ale chovala se trochu jako matka, to musíš uznat.
OSKAR          -Ano, chovala. Jenomže proto, že nechtěla, aby se Standovi něco stalo. Zatímco vy dva jste ho nadšeně podporovali kdykoliv přišla řeč na alkohol. A netvař se tak rozzářeně, ano?
STANDA         -Ale no tak, Oskare. Jednou za čas ti neuškodí, když si vyměníme role, hm?
OSKAR          -Jestli chceš, můžu to udělat hned. Klidně s vámi se všemi. Nejprve budu Standa, který je momentálně deprimovaný z faktu, že jeho Aneta odjela kamsi do pryč a ani si není jistá, kdy nebo jestli se ještě vrátí. A to toho ti dva zatím moc nestihli, čímž je celá situace určitě ještě horší. Krom toho, jsem-li pořád Standa, mám problémy s pamětí, protože jsem u svého lékaře zaměnil slovo cukr za alkohol. Týna se dozvěděla, že to nemáš přehánět ne s alkoholem, ale s cukrem. Potom bych mohl být Roman, zdeptaný nečekaným rozchodem s Markétou, která jen tam mimochodem byla hodně divná. S nikým moc nemluvím, nenechám si pomoct, jen pořád vzpomínám na to, jaké to bylo krásné, když jsem se nedokázal chovat přirozeně a musel jsem brát ohledy na svou družku. Ale jakmile se objeví příležitost poukázat na chyby jiných, okamžitě se mi vrátí ztracený hlas a hlavně sebevědomí. Nikdo mne přece v tu chvíli nevidí, no ne? Možná bych si měl začít víc věřit a občas poslouchat, co mu ostatní radí. A pak asi budu chvíli Karla, která neustále pokukuje po Romanovi a snaží se dostat do postele. I když upřímně, s touhle rolí bych měl asi největší problém. Proč sakra? Jistě, doba je zlá a potencionálních partnerů, kteří nespadají do kategorie idiot je určitě málo, ale něco mi říká, že tomu tak bývalo vždycky. A občas je lepší spolehnout se na ty, co by tě rádi vyslechli a pokud možno ti poradili. Potom asi zkusím být zase chvíli sám sebou, nazvu vás všechny idioty a půjdu pryč.

1 komentář:

  1. Nevim, ale vzhledem k faktu, že to zní jako můj současný "životní styl"..bych se asi smát neměla, ha ha =D

    OdpovědětSmazat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.