pátek 09 2011

Karla


Ač nerad, musím vás upozornit, že události v tomto dialogu budou mít příště menší dohru… Těšte se.




KARLA           -Kruci.
VLAĎKA         -Děje se něco?
KARLA           -Ale nic, vůbec nic. Do prdele.
VLAĎKA         -Karlo-
KARLA           -To bude dobré. Jen… Potřebuju trochu času.
VLAĎKA         -Mohla bych ti pomoct?
KARLA           -Jistěže. A potom se zase budete všichni bavit na můj účet, co?
VLAĎKA         -O čem to mluvíš?
KARLA           -Nedělej se, Libor mi o tom řekl.
VLAĎKA         -Libor je idiot.
KARLA           -No a co? Aspoň není falešný.
VLAĎKA         -Tsss. Jenom jsem ti chtěla pomoct.
KARLA           -Tak nepomáhej. Zvládnu to sama. Klidně běž zase předstírat práci.
VLAĎKA         -Jak myslíš, Karlo, jak myslíš. Naprosto jsi mě zesměšnila, to je fakt. A mimochodem, seknul se ti papír v tiskárně.

KARLA           -Kruci.
VLAĎKA         -Děje se něco?
KARLA           -Ale nic, vůbec- Do prdele!
VLAĎKA         -Počkej, takhle to nevytáhneš.              
KARLA           -Proč se to musí stát zrovna teď?
VLAĎKA         -Můžu ti pomoct?
KARLA           -Jsi hodná, ale radši zavolám Petra. Je za to koneckonců placený. A stejně toho máš určitě moc.
VLAĎKA         -To mám. Je to teď –uhú- naprosto šílené. Pomalu si tu kancelář stěhuju domů. Řeknu ti, Ruda z toho šílí. A ne jen kvůli tomu, že v té kanceláři je se mnou i Staňka. Aha-ha-ha-ha.
KARLA           -Tu si taky bereš domů?
VLAĎKA         -Jakože občas mám ten pocit. Pořád mi volá a ptá se na něco. Jestli se mi nechce do kavárny a takové věci. Já bych ráda, ale mám i tak dost práce a s Rudou se pořádně nevidíme… Už by si měla najít chlapa a dát pokoj.
KARLA           -Je to možné.
VLAĎKA         -Neměli bychom ji někam vzít nebo tak něco?
KARLA           -A pomohlo by to?
VLAĎKA         -Aspoň bychom věděli, jak špatně na tom doopravdy je.
KARLA           -Tak fajn.
VLAĎKA         -A co ty, něco nového?
KARLA           -Víš, že ani ne? Poslyš, Petr mi to nebere, ale já musím stejně ještě zajít do účtárny, tak se za ním stavím. Uvidíme se potom.
VLAĎKA         -Jasně. Pozdravuj Marušku. Že se za ní ještě dneska stavím, jestli mi ten magor zase nedá nějakou práci navíc.
KARLA           -Dobře.

KARLA           -Dobrý den.
LIDUŠKA        -Á, to jste vy, slečno Karlo.
KARLA           -Ano, zase já.
LIDUŠKA        -Tak, co tady máme dneska.
KARLA           -Jen takový malý nákup.
LIDUŠKA        -Vidím, že se chystáte na hostinu.
KARLA           -Ale to víte, musím se čas od času vytáhnout.
LIDUŠKA        -Dobře děláte, Karlo. Dobré jídlo je základ.
KARLA           -Jistě.
LIDUŠKA        -Je to všechno?
KARLA           -Ano.
LIDUŠKA        -Dvě stě sedm korun poprosím… Tak, děkuji.
KARLA           -Nashledanou.
LIDUŠKA        -Nashle.


OSKAR          -No schválně, co myslíš?
STANDA         -Já už nemyslím nic.
OSKAR          -Karlo?
KARLA           -Ahoj.
STANDA         -Ahoj.
KARLA           -Co se děje?
STANDA         -Měla bys utéct.
KARLA           -A proč?
STANDA         -Oskar se zase ptá.
KARLA           -Ach jo.
OSKAR          -Co je špatného na pár neškodných otázkách?
STANDA         -Víš, Oskare, ono to není nikdy pár otázek. A už vůbec ne neškodných.
OSKAR          -Jsem jenom zvědavý.
STANDA         -Ale do tohoto ti nic není.
KARLA           -Přišla jsem o něco?
STANDA         -Ale, Oskar by chtěl vědět, jak přesně Iveta vypadá.
KARLA           -To bych taky chtěla vědět.
STANDA         -Jenomže já nevím.
OSKAR          -A kdo to má vědět?
STANDA         -Prostě je hezká.
OSKAR          -Jak si představuješ hezkou dívku, Karlo?
KARLA           -Já? Proč já?
OSKAR          -No, abychom věděli, z čeho vycházet.
KARLA           -Proč nevycházíš ze svých představ?
OSKAR          -To bych si myslel, že se Standa po nocích líbá s Týnou.
KARLA           -Aha.
OSKAR          -Takže?
KARLA           -Proč bych vám měla říkat něco takového? Já se po ženských nedívám.
OSKAR          -Ale představ si, že se díváš. Jaká by se ti líbila?
KARLA           -Nevím.
OSKAR          -Vždyť musíš mít nějakou představu. A kdoví, třeba máte se Standou stejný vkus.
KARLA           -Myslíš?
OSKAR          -Můžeš se Ivety zeptat, jestli nemá bratra.
KARLA           -Ne, díky, já nepotřebuji, aby mě Standa seznamoval.
OSKAR          -No, kdyby sis to rozmyslela…
STANDA         -Nešel jsi náhodou původně zase pracovat?
OSKAR          -Jo, jasně. Asi jsem něco na ten způsob chtěl. Zvláštní.
STANDA         -Ach jo.
OSKAR          -Ještě by to mohlo být horší.
STANDA         -Nestraš.
KARLA           -Stando, jdeš někam dneska večer?
STANDA         -Proč?
KARLA           -Ale, mám chuť na koláč a nevyplatí se mi dělat ho jen pro sebe.
STANDA         -Promiň, já dnes už něco mám.
KARLA           -A co?
STANDA         -No… Jdu se napít a tak.
KARLA           -Iveta?
STANDA         -Jo…

KARLA           -Týno, máš chvilku?
TÝNA            -Ano. Co potřebuješ?
KARLA           -Co bys dělala, kdyby ses bála, že nejsi normální?
TÝNA            -Já ani nevím, jestli normální jsem.
KARLA           -Jsi.
TÝNA            -Děkuji, to je uklidňující.
KARLA           -A co bys dělala, kdyby ses bála, že nejsi normální v otázce vztahu?
TÝNA            -To jako kdyby můj přítel nebyl normální?
KARLA           -Tak nějak.
TÝNA            -Oskar.
KARLA           -Co?
TÝNA            -Chodím s Oskarem.
KARLA           -Aha. No jo, promiň. Jaké to je?
TÝNA            -Co přesně?
KARLA           -Vlastně nic. Víš, asi už toho mám plné zuby.
TÝNA            -Čeho?
KARLA           -Všeho. Snažila jsem se dokázat si, že jsem normální, ale očividně nejsem.
TÝNA            -Můžeš být konkrétnější?
KARLA           -Asi moc ne.
TÝNA            -Tak to ti, obávám se, asi nepomůžu.
KARLA           -To nevadí. Děkuji.
TÝNA            -Á, tady jsi.
OSKAR          -Zase jsem o něco přišel?
TÝNA            -Jako vždycky.
OSKAR          -A neřeknete mi…
TÝNA            -Ne. Ale můžu tě zneužít.
KARLA           -Tak já-
TÝNA            -Ne, já jen potřebuji, aby zašel do obchodu.
KARLA           -Tak to jo.
OSKAR          -Řekl bych tak to ne, ale místo toho raději požádám o seznam.
KARLA           -Jak to děláš?
TÝNA            -To víš, mám své způsoby.
KARLA           -Naučíš mě to?
TÝNA            -Jistě. Ale důležité je, na koho přesně to chceš použít.
KARLA           -Hm…
OSKAR          -Můžu-
TÝNA            -Ani slovo. Nechceme být dotěrní.       
OSKAR          -Tak ne.
KARLA           -Já vlastně taky musím ještě něco koupit.
TÝNA            -Stačí říct, Oskar je dnes hodný, že?
OSKAR          -Jistě, dnes hodný, zítra hodný… On je Oskar totiž hodný pořád.
TÝNA            -Samozřejmě.
KARLA           -To ne, já tam zajdu. Stejně se chci projít.
OSKAR          -To je fajn. Můžeme jít spolu.
KARLA           -Tak jo.
TÝNA            -Ale pozor, Oskar je tento týdne obzvlášť zvědavý.
KARLA           -Neboj, já mu nic neřeknu.
OSKAR          -A já se nebudu na nic ptát.
TÝNA            -Proč vám ani jednomu nevěřím?
OSKAR          -Tak to netuším. Jen si skočím pro peněženku.

KARLA           -Hm, tady je docela dost lidí.
OSKAR          -Nejspíš sem vyrazili hned, jak se dozvěděli, že tady budu já.
KARLA           -Opravdu?
OSKAR          -No jistě. To víš, jsem slavný.
KARLA           -Kde?
OSKAR          -Všude. Jen to většina lidí zkouší ignorovat. Ale neboj, jednou se jim to nepovede.
KARLA           -Na to jsem zvědavá.
OSKAR          -Já taky.
KARLA           -A co vlastně teď píšeš?
OSKAR          -Tak různě. Opravdu o tom chceš slyšet?
KARLA           -Proč ne?
OSKAR          -Já jen, že tohle je nebezpečné téma. Jak začnu… A hele, čokoláda.
KARLA           -Tu ale nemáš na seznamu.        
OSKAR          -Týna stejně předpokládá, že ji koupím.
KARLA           -Aha.
OSKAR          -Jsme sehraní.
KARLA           -To vám závidím.
OSKAR          -Na tom nic není. Jen to chce tu správnou osobu.
KARLA           -Ta mi právě asi chybí.
OSKAR          -Neboj, máš nás.
KARLA           -Jo.
OSKAR          -Já vím, že na některé věci ti určitě nestačíme, ale jak říká klasik, všechno bude.
KARLA           -Kdo to řekl?
OSKAR          -Netuším. Od toho je to klasik, ne?
KARLA           -Asi.
OSKAR          -Tak, ještě cukr – toho taky není nikdy dost – a mám to. Co ty?
KARLA           -Já mám všechno.
OSKAR          -Takže vzhůru k pokladnám. Kruci. Že jsem si nevzal knížku.
KARLA           -To je v pořádku, Liduška se za chvíli objeví.
OSKAR          -Kdo?
KARLA           -Liduška. Jedna pokladní, známe se. Zrovna má pauzu, ale za chvíli…
PROD.           -Můžete si na vedlejší pokladnu.
KARLA           -A je to.
OSKAR          -Ty sem chodíš asi často, co?
KARLA           -Občas.
OSKAR          -Asi řeknu Týně, že začnu navštěvovat obchody častěji.
KARLA           -Dobrý den.
LIDUŠKA        -Á, to jste vy, slečno Karlo.
KARLA           -Ano, zase já.
LIDUŠKA        -Tak, co tady máme dneska.
KARLA           -Jen takový malý nákup.
LIDUŠKA        -A kdo je ten mladý muž?
KARLA           -To je Oskar.
LIDUŠKA        -Váš přítel?
OSKAR          -No-
KARLA           -Ano.
LIDUŠKA        -Šikovný.
KARLA           -To jo.
OSKAR          -Dobrý den. Omlouvám se, jsem dnes trochu vyvedený z míry. To víte, příliš mnoho nových informací najednou, mozek to všechno nestíhá. Například ta změna pracovní doby. Není to trochu blbé mít otevřeno tak dlouho?
LIDUŠKA        -Je i není. Tohle je ještě vaše?
KARLA           -Ano. Ale já si to vezmu zvlášť. Mám to do práce.
LIDUŠKA        -Ach tak. Chcete na to tašku?
OSKAR          -Ani ne, máme vlastní. Že ano, miláčku?
KARLA           -Jistě.
LIDUŠKA        -Tak, tři sta osmnáct.
OSKAR          -Prosím.
LIDUŠKA        -Děkuji.
LIDUŠKA        -A padesát tři.
KARLA           -Díky.
LIDUŠKA        -Já děkuji. A zase se někdy ukažte.
KARLA           -Určitě.
OSKAR          -Na shledanou.
KARLA           -Oskare…
OSKAR          -Tak, myslím, že asi svůj slib budu muset porušit.
KARLA           -Jaký slib?
OSKAR          -Dlužíš mi vysvětlení. A něco mi říká, že to nebude ledajaké vysvětlování.
KARLA           -Promiň.
OSKAR          -Nemusíš se omlouvat. Stačí, když mi o tom něco řekneš.
KARLA           -Když ona si Liduška myslí, že mám přítele. Tak nějak to jednou nadhodila a já jsem zrovna… Málem jsem jednoho měla, tak jsem jí řekla, že už s ním chodím nějakou dobu.
OSKAR          -Jakou dobu?
KARLA           -Asi tři roky.
OSKAR          -Tak to už se můžeš vdávat. A ten přítel se náhodou jmenuje jako já?
KARLA           -Liduška má špatnou paměť na jména. Pokud si k nim nemůže přiřadit obličeje.
OSKAR          -Aha. Teď už jen zbývá jedna důležitá věc. Proč?
KARLA           -Chtěla jsem být normální.
OSKAR          -A být bez partnera není normální?
KARLA           -Ne.
OSKAR          -Karlo, jsou důležitější věci. Já vím, že to zní pitomě, ale je to tak. Nemusíš se před nikým přetvařovat. Ti správní tě budou mít rádi i tak a ti ostatní… Ti tě nemusí zajímat.
KARLA           -Asi máš pravdu.
OSKAR          -Jistěže mám pravdu. Jen…
KARLA           -Ano?
OSKAR          -Myslíš, že bych se o to mohl podělit s Týnou?
KARLA           -Já jí to řeknu sama.
OSKAR          -Dobrá.

ROMAN          -Tak, jak vypadám?
STANDA         -Co já vím?
ROMAN          -To se na mne musíš nejdřív podívat.
STANDA         -Ale jo, vypadáš normálně.
ROMAN          -Kruci. Já jsem chtěl vypadat zvláštně.
STANDA         -Tak vypadáš většinou. Teď jsi to vylepšil.
ROMAN          -Myslel jsem to jinak. Chtěl jsem vypadat atraktivně.
STANDA         -Aha.
ROMAN          -To je všechno?
STANDA         -Ano. A můžeš být rád, že tady není Oskar.
ROMAN          -Děkuji pěkně.
STANDA         -A kam se vlastně chystáš?
ROMAN          -Za Karlou.
STANDA         -Karla šla ven.
ROMAN          -No právě.
STANDA         -A ví o tobě?
ROMAN          -Určitě. Sama mě zvala.
STANDA         -Ano?
ROMAN          -Jo, říkala mi o jedné restauraci.
STANDA         -Takže máte rande?
ROMAN          -Mohli bychom to tak nazvat.
STANDA         -Teda… To je docela překvapení.
ROMAN          -Ani ne. Vypadá to, že je do mne Karla už nějakou dobu zamilovaná.
STANDA         -A ty sis na to náhodou vzpomněl?
ROMAN          -Ne, to ne. Jen jsem si to předtím neuvědomoval, víš?
STANDA         -Aha.
ROMAN          -No nic, musím běžet, ať tam zbytečně nečeká. Měj se.
STANDA         -Ty taky.

ROMAN          -Tak.
KARLA           -Ahoj.
ROMAN          -Tady jsem.
MARTINA        -To je… Hezké.
KARLA           -To je Roman, můj spolubydlící.
MARTINA        -Aha. Ahoj.
KARLA           -Romane, tohle je Martina. Moje holka.
ROMAN          -Nazdar.
MARTINA        -Těší mě. Taky jdeš s někým na večeři?
ROMAN          -Ne, ani ne.
MARTINA        -A nechceš se k nám přidat?
ROMAN          -Ne, já totiž… Jenom jsem se přišel zeptat.
KARLA           -Ano?
ROMAN          -Nechala sis rožnuté v pokoji, mám ti zhasnout?
KARLA           -No… Určitě.
ROMAN          -Tak dobře. Nenechte se rušit, já už zase půjdu.
MARTINA        -Měj se, Romane.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.