čtvrtek 02 2012

A teď jeden studentský...

Musím poděkovat historii, že se o své potomky tak dobře stará. Neustále si totiž máme možnost připomínat, co všechno se již stalo. Nemáme proto zjevný důvod opakovat staré chyby a můžeme se zaměřit na dělání těch chyb, z nichž by se zase měla poučit další generace. Uznávám, že je to poněkud pesimistické, ale považte, někde v budoucnu existuje šance, že se míra chyb sníží, že jejich závažnost bude vzhledem k současným chybám podstatně nižší, anebo (a to je spíš takový religionisticky motivovaný povzdech) všechny chyby budou vyřešeny.


Je však dobře, že lidé mají nejednotné názory v určitých důležitých věcech. Jednak zde vzniká prostor pro tolik potřebnou diskusi (neb ta je jakýmsi prazákladem pojmu demokracie), a také máme jistotu, že je všechno v pořádku. Lidé totiž nejsou unifikované, stejně myslící bytosti. Jejich specifické potřeby či myšlenky se liší, byť většinu obecných potřeb můžeme shrnout do pár vět. A proto, ačkoli poučeni chybami minulosti, vítám jak názory tradicionalistů (někdy zvaných konzervativci či poněkud hanlivěji zpátečníci), tak názory novátorů (často označovaných jako liberalisté anebo prostě rebelové). Je třeba totiž vycházet z názoru, že ani jedna skupina nemá ve svých nejextrémnějších postojích pravdu a že nejlepší dohodou jest kompromis, nikoli prosazování vlastní myšlenky na úkor jiných.

Někteří z vás si jistě všimli vlny protestů (jak oblíbené slovní spojení) proti návrhu reformy vysokého školství. Nechci se nyní zabývat jednotlivými obavami členů akademických obcí, neboť tyto by samy o sobě měly rozměr samostatného článku. Podotknu jen, že vybraná rétorika onoho návrhu je velice nebezpečná. Na jednu stranu poskytuje větší práva, na stranu druhou spoustu práv tiše bere. Uvedu jen příklad z rozhovoru s ministrem školství mládeže a tělovýchovy:

 Podle některých odhadů by mohla skončit až třetina z dohromady 74 českých vysokých škol. Vycházejí vám podobná čísla?

 Určitě nemáme nějaký Dobešův seznam, kde bychom ke školám psali křížky. Taková regulace se skutečně nechystá, ministerstvo nebude nic určovat nebo nařizovat. Na druhé straně je zde demografický pokles, kvůli kterému asi část škol skončí, což stát ovlivnit nemůže. My pouze musíme nastavit spravedlivé legislativní parametry, chcete-li mantinely, v nichž se školy budou pohybovat a reagovat na ně. Jsem například nesmírně nadšen z toho, že se dvě ostravské školy rozhodly k fúzi. Na severní Moravě vznikne velmi silný subjekt, který může aspirovat na výzkumnou univerzitu a dostat se v Česku na top špičku.“


Podobně je tomu třeba i v případě návrhu na změnu financování regionálních škol. Ministerstvo nehodlá nic rušit, ani nařizovat. Ovšem právě ministerstvo je orgánem, který zásadně ovlivňuje výši příjmů jednotlivých škol ze státního rozpočtu. Nastaví-li se některé parametry podle potřeb pana ministra, pak se prostě může stát, že se konkrétní školy samy rozhodnou sloučit, případně omezit svou působnost. Jednalo by se v takovém případě o naprosto samostatný, nikým nenucený krok. Vždyť i já, je-li mi odebrána část příjmů v podobě snížení kapesného, mám svobodu volby. Buďto si nekoupím čokoládu nebo chleba. Nikdo mne nenutí omezovat své výdaje nebo dokonce mou činnost.

Stejně jako rétorika samotných návrhů vyznívá klamavě, je i rétorika samotného ministra školství velmi znepokojivá. Vždyť slovní spojení typu „říznout do vysokých škol“ anebo „reformu zcela jistě realizovat budu, a to v takové podobě, že mě jako představitelé škol budou brzdit“ nemohou asociovat člověka kompetentního k výkonu funkce ministra. Jistě, můžete namítnout, že nezáleží na kultuře vyjadřování se, důležitější jsou schopnosti dotyčného člověka. Máte samozřejmě částečně pravdu, schopnosti a dovednosti leckdy přehluší potřebu adekvátního vystupování, což nemusí být vždy na škodu.

Otázkou ovšem je, do jaké míry je tedy tento konkrétní ministr školství kompetentní k výkonu své funkce. Pokud je mi známo, jeho vize moderní a efektivní vysoké školy zahrnuje cílenější komunikaci s trhem práce v oblasti kvantity a kvality lidských zdrojů tak, aby vysoké školy vycházely maximálně vstříc zaměstnavatelům v daném regionu. Současný ministr školství vystudoval psychologii. Nikde jsem v seznamu jeho předchozích zaměstnání nenašel slovo pedagog. Jakou jistotu tedy máme, že rozumí práci, kterou vykonává? Cožpak je správné, aby funkci daňového poradce vykonával lingvista? Možná ano, ale tak jako je podmínkou pro založení živnosti řemeslné či vázané vlastnit příslušné oprávnění vlastní odborné způsobilosti či alespoň zaměstnávat osobu s tímto oprávněním, tak by mělo být podmínkou pro řízení ministerstva školství odborné vzdělání v oblasti pedagogické. Zdá se však, že ani zaměstnanci s náležitým odborným vzděláním nedosahují patřičných kvalit, neboť jsme často svědky jejich výměny.

Zaráží mne způsob, jakým se ministr školství de facto odklání od základních idejí politické strany, jíž je členem. Možná se mýlím, ale nebyl hlavním prvkem předvolebního programu Věcí veřejných důraz na transparentnost a možnost občanů přímo ovlivňovat politické dění? Proč tedy existuje snaha o omezení vlivu vysokoškolských studentů na chod vysokých škol?

Nejsem zklamán z toho, jak se historie vrací a opakuje, to ne. Je to jasná známka toho, že jsme se neposunuli tam, kam jsme se posunout měli, tudíž si musíme některé věci očividně prožít znova. Narážím teď na snahy výrazně omezit vliv učitelů na tvorbu vzdělávacích programů a na podobné iniciativy ze strany ministerstva, jejichž výsledkem by mohlo být naprosté unifikování všeho a všech, jejich kategorizace dle příslušných tabulek. V takovém světě nemají invence a alternativní přístup k vyučování místo.

Abych mohl vyjádřit svůj názor, strávil jsem nějakou dobu prohledáváním internetu, přečetl jsem několik rozhovorů i článků týkajících se právě připravovaných reforem, navštívil jsem i stránky ministerstva školství mládeže a tělovýchovy. Z některých informací jsem byl pobaven (jak už to v našem mediálním prostředí bývá zvykem, důležitá je údernost, nikoli pravda) a některé skutečnosti mne naopak šokovaly. Tak například zdůvodnění zavedení školného, které by očividně mělo nahradit část příjmů, které dostávají vysoké školy od státu. Ministr školství argumentuje asociálností současného systému. Přesně říká: „Dnes nemáme studium zadarmo, platí ho každý zesvých daní. Co je na tom sociálního, když školné platí prodavačka v Kauflandu upokladny, když ho platí mladý klempíř, který leze po střechách, když ho platírodina, která má více dětí a ani jedno nestuduje“

„Nejprve obecně ke školnému.Jeho zavedením chceme odstranit zcela asociální systém, kdy formou danípřispívají na studium dělníci, prodavači, řadoví úředníci, ale i živnostníci aspousta dalších profesí. Není pravda, že studium je zadarmo. Platíme hovšichni, a to jen jedné elitní skupině. Navíc v Česku je studium nejdelší vEvropě, trvá až sedm let.“

Jistě, co je na tom sociálního, když prodavačka z Kauflandu platí částečně ze svých daní studium vysokoškolských studentů, pokud nikdo z její rodiny nestuduje? Předpokládáme totiž, že ona dotyčná prodavačka nepotřebuje chodit na preventivní lékařské prohlídky, ať už k všeobecným lékařům či gynekologům, stomatologům a jiným specialistům. Naše prodavačka nikdy nebude potřebovat právníky, psychology, ekonomy, jazykové vědce, překladatele (knihy zásadně nečte). Děti této prodavačky (má-li ovšem nějaké) taktéž nepotřebují žádné uvedené profese. Ale ze zákona existuje povinná školní docházka vztahující se na primární vzdělávání, tedy základní školy. Tyto děti tedy musí navštěvovat nějakou základní školu. A když jsem začínal studovat na pedagogické fakultě, bylo její úspěšné absolvování podmínkou k získání zaměstnání na pozici učitele.

Možná je dnes všechno jinak. Takže ne, nikdo z nás nepotřebuje nikoho s vysokoškolským vzděláním. Není zájmem státu mít odborníky, tento zájem je individuálním přáním jednotlivých studentů, tudíž oni sami, potažmo jejich rodiče, by měli platit za své studium. Je to smutné, ale v jedné věci má současný ministr školství nejspíš pravdu. Lidé asi nepotřebují, aby se o ně starali odborníci. Z tohoto ohledu musím uznat, že ministr školství Josef Dobeš je muž na pravém místě.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.