The door, my door.


Teprve zavřením dveří se z mého pokoje stává domov.

Lidé mají tendence nevšímat si věcí, které je nezajímají. Nebo jsou to čistě mé tendence? Kdoví. Neustálé zpochybňování má tu nevýhodu, že na konci dne vlastně nevíte, o co se můžete opřít. A teprve až únava vás zprostí onoho věčného „co když“. Jeden by mohl říct, že je to vyčerpávající, ale od toho už jedni jsou (tedy abychom se bavili o tom, co by říct mohli, kdyby dostali vhodnou příležitost).
Vždycky jsem byl okouzlen pocity nostalgie. Nevím, proč, ale je to tak. Vidím-li starý, skoro již neexistující dům (nebo začínající rozvalinu), začnu přemýšlet, jak ta budova musela asi vypadat, když se ještě dalo mluvit o nějakém vypadání. Někteří členové rodiny ve svých slabších chvilkách navrhují, abych zkusil studovat historii nebo dokonce archeologii, leč já to odmítám. Není to dost Jodid (cool?), abych se snažil zapamatovat si různá data a přiřazovat k nim důležité události, jež se v daný okamžik staly. Myslím, že kdybych s tím opravdu začal, začne si mé podvědomí všímat nostalgie z jiného úhlu pohledu.
A tak si v těchto dnech, za pomoci nostalgie, připomínám věci, které se nikdy doopravdy nestaly. Vím o jejich neexistenci napříč časovou osou vlastního bytí, ale přesto (nebo právě proto) z nich mám takovou radost. Bylo to úžasné a navíc se to nestalo. Super.
Zatímco vzpomínám na to, co jsem si kdysi vymyslel, píší se o kousek dál dějiny. Nepříliš originální, ani trochu milé a pro většinu světa nedůležité. Přesto jsou tady a píší se. A já jsem rád, že můj pokoj má dveře.