Část
první
KARLA -A tohle je obývák.
IVETA -Vypadá to spíš jako ložnice.
KARLA -To ne, je to obývák. Ložnice je to první.
IVETA -Nebyla to pracovna?
KARLA -Pracovna? Asi to bude i pracovna.
TÝNA -Cože?
KARLA -Prosím?
TÝNA -Ne, to nic. Jen jsem se zamyslela.
KARLA -Myslíš, že by byla ložnice lepší tady
nebo tam?
TÝNA -No, to záleží na tobě.
KARLA -Já vím. Ale jak bys to udělala ty?
TÝNA -Nevím.
KARLA -Musíš mít nějakou představu.
TÝNA -To
ano. Za normálních okolností bych představu měla. A nejspíš bych řekla, že ložnice
by byla lepší tady, protože by nebyla průchozí. Jenomže dnes je mi to nějak
jedno. Omlouvám se.
KARLA -To nevadí. Nevěděla jsem, že ti není
dobře.
IVETA -Nechceš se posadit?
TÝNA -Na zem? Jsem jenom unavená
z práce, to je všechno.
IVETA -Aha.
KARLA -Takže ložnici mám dát sem?
TÝNA -To je na tobě.
KARLA -Musíte mi poradit.
IVETA -Co kdybych sem vzala Standu?
KARLA -On takovým věcem nerozumí nebo ano?
IVETA -No
právě. Když ti řekne, že máš něco udělat takhle, víš, že by se to spíš hodilo
udělat naopak.
KARLA -Aha.
Tak ho určitě pozvi.
TÝNA -Jestli ho sem dostaneš.
IVETA -To já mám své metody.
KARLA -Týno, nechceš pozvat Oskara?
TÝNA -Obávám
se, že nemá teď moc času. A navíc, u něj to nefunguje tak dobře jako u Standy.
Je mi líto, že to musím přiznat, ale občas s ním souhlasím.
KARLA -Jsi šťastná žena.
TÝNA -Jo, to je převlek.
KARLA -Cože?
TÝNA -Ale nic. Nezajdeme na kafe, když už
jsme to tady všechno viděly?
KARLA -A nechcete se ještě jednou podívat?
IVETA -Ona to myslí vážně.
KARLA -Co myslím vážně?
IVETA -Týna si včera dělala srandu, že až se
přestěhuješ, tak sem nebudeš nikoho zvát.
TÝNA -Ne, to ne. Ale je pravda, že mít
vlastní byt je lepší.
IVETA -To jo.
KARLA -Nikdo tě neruší, nikdo po tobě nic
nechce. Jsi paní svého vlastního domova.
IVETA -To by se mi líbilo.
TÝNA -Komu ne.
KARLA -Divím se, že jsem první, koho to napadlo.
TÝNA -Jsi první, která to realizovala.
IVETA -No jo, mít tak byt jen pro sebe.
-
IVETA -A pro Standu samozřejmě. Bylo by to
hezké.
TÝNA -To věřím. I když si v tom vzorci
nedovedu představit Standu.
IVETA -Ha, to by ses divila. On je strašný
romantik.
TÝNA -Nepovídej.
IVETA -Ano. Ale musí mít jistotu, že jsme sami.
KARLA -A co dělá?
IVETA -To je různé. Většinou ho musím brzdit.
Posledně mi nasypal růže do postele.
TÝNA -Au.
IVETA -Myslel to dobře.
TÝNA -Třeba ho to časem přejde.
IVETA -Ty růže ho už přešly. Doufám. Snažila
jsem se mu to naznačit.
KARLA -A jak jsi to naznačila?
IVETA -Řekla jsem: „Tohle už nikdy nedělej.“
KARLA -A pochopil to?
IVETA -Zatím to neudělal. Ale hodinu se tvářil
uraženě. Potom jsem… Pak jsme šli spát.
KARLA -Aha.
TÝNA -Víš, že si nedovedu představit Standu,
jak… Jak jde spát?
KARLA -Já taky ne. Ježiši. Možná trochu ano.
IVETA -Kdybyste věděly, že ta představa byla
to, co mne na něm zaujalo nejvíc…
TÝNA -Dámy, spěcháte někam?
IVETA -Ne, proč?
KARLA -Ani ne.
TÝNA -Protože
myslím, že si to kafe musíme dát. Je tady někde něco jako kavárna?