čtvrtek 23 2012

Exodus 8


Část osmá

Slunce ještě ani nestačilo rozehnat šeď toho času, který se nachází mezi nocí a ránem, a už se Standa probudil. Pomalými pohyby rozptýlil strach z nevolnosti, potom obhlédnul své okolí. A pak se dostavilo zjištění. Ke své smůle se rozvzpomenul na každičký detail včerejšího večera. Předstíraná radost z improvizovaného obřadu, při němž je Oskar zahlcoval citáty z Bible. První přípitek. Slavnostní podpisy na kopii nájemní smlouvy. Usmívající se Iveta šeptající cosi o manželských povinnostech. Druhý přípitek. Popíjení v kuchyni, kam je vyhnala diskuse o budoucnosti. Roman jako družička. A Standova následná snaha vymazat svou paměť za pomoci alkoholu. Ivetiny ruce, které ho navzdory úmyslu lechtaly. Šílené horko a žízeň. Dehydratace ho nakonec přinutila vyslat tělo do kuchyně. Zatímco hltavě pil studenou vodu, jeho mysl pečlivě zpracovávala všechny včerejší události, katalogizovala je a opatřila každou sekvenci krátkým komentářem. Přišoural se zpátky do obýváku a opatrně probudil Ivetu. Usmívala se. Třeba se nezlobí, napadlo ho.
„Chtělo by to sprchu,“ řekla mu.
Nebránil se. Zvykal si.

Romana probudilo zamykání dveří. Koberec ho tlačil do obličeje a v očích mu tančil rozdvojený obraz převržené láhve. Musel natáhnout ruku, aby se přesvědčil, že ta láhev tam opravdu je, příliš blízko na to, aby ji dokázal bez problémů zaostřit. Rychle vstal a protáhnul se. V kuchyni postavil vodu na čaj a vzpomněl si, že už má vlastní zásoby sbaleny. Zachránila ho police s nápisem NESAHAT. Ještě, že se Týna s Oskarem nikam nestěhují, pomyslel si. A vzápětí si uvědomil, že je to hloupost. Týna s Oskarem se odstěhují hned, jakmile se jim povede prodat byt, připomněl si. A můžou za to všichni ostatní. Nechali se zlákat pocitem, že už mají společného bytu plné zuby a že jim bude líp jinde. Náhlý stud přehlušil i pískání konvice. Rychle vypnul plyn a nachystal si čaj. Ne, říkal si, když odměřoval cukr, není to blbost. Stejně bychom se jednou odstěhovali. Musíme se naučit být sami. A s tou myšlenkou za sebou zavřel dveře do svého pokoje.

Kruci, pomyslela si Karla, když procházela liduprázdnou ulicí. Tady jsem si kupovávala snídani. Měli tam vždycky úžasné koblihy. A když jsem chtěla být hodná, přinesla jsem jich domů víc. Standa na ně měl pokaždé zálusk, dokud nepřišel Roman a nezačal na ně sahat. Potom se většinou Standa zavřel u sebe a dlouho nevycházel. Vždycky jsme se tomu s Romanem smáli. Karla se pokusila vzpomenout si na chuť koblih po pracovním dni. Budu mít ještě někdy šanci koupit si čerstvé pečivo v pekárně? Napadlo ji. Jistě, má nový byt, vybavený přesně podle svých představ, tedy až na ten příliš fialový koberec v předsíni, ale stejně cítí, že to není to, po čem celou dobu toužila. Možná je jen příliš náročná. Třeba se nikdy neměla-
„Kam čumíš?!“
Neodpověděla.
„Slyšíš?“
Trhla hlavou, jako kdyby až teprve teď zaslechla cyklistův hlas. Podívala se na něj. Vypadal naštvaně. V tu chvíli jí něco došlo.
„Pardon,“ zamumlala, otočila se a rozběhla se nazpátek.
„Dobrý den,“ pozdravila, jen vběhla do dveří. „Pět tady těch koblih, prosím.“

Týna se ještě naposledy pokusila probudit Oskara, ale ten jenom něco zabručel a překulil se na druhý bok. Týna se musela pousmát. Věděla, že zvuk budíku by ho okamžitě probral. Chvíli to zvažovala, ale nakonec místo budíku zapnula počítač a jala se hledat nový byt.
A Oskar dál snil o vodní dýmce.


2 komentáře:

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.