1+1+1


Všechno někde začíná. Mohl bych se rozepsat o prvním , které cca ve třech letech započne formování osobnosti. Na základě toho bych pak dokázal definovat naši sobeckou potřebu být slyšet a vidět jako něco přirozeného. V tomto konceptu není příliš místa pro poslouchání či pozorování. Anebo bych mohl argumentovat, že podobné chování svědčí o primitivnosti daného jedince. Ti dospělejší vědí přesně, kdy je čas pro seberealizaci a kdy ne. Jenomže co když poslouchají čistě proto, aby mohli následně komentovat?


Pohodlně se usaďme, nalijme si sklenku něčeho dobrého (nenechme se omezovat) a zapomeňme na to, co jsem psal. Nad některými věcmi nemá smysl příliš přemýšlet. Čas a denní režim mají své limity.

Zvykl jsem si upozorňovat studenty na noční klid, vyžadovat po nich ISIC nebo jiný důkaz toho, že tady bydlí, případně že se ze své návštěvy vrátí včas. Být recepčním na vysokoškolských kolejích má své výhody. Většina studentů mne zdraví a respektuje (a všichni mě víceméně poslouchají, neb mám právo žalovat na ně u ubytovací referentky). Ale hlavně: Mám čas. Trochu lituji, že jsem si nezačal vést statistiku přečtených knih. I když, díky čtečce by s tím neměl být problém. Ach, jak moc si teď cením svého rozhodnutí nečekat s nákupem až na pozdější dobu, kdy budu mít víc peněz v rezervním fondu. Kolikrát jsem již děkoval všem bohům za Kindle! Bez něj… Na to raději ani nemyslet.

Je poněkud zvláštní, že shledávám čtení mnohem žádanější, nežli psaní. Zkuste se zeptat na důvod. Začnu se vymlouvat. Jenže všeho moc škodí. A abych věčně jen neseděl s očima vpitýma do displeje, rozhodl jsem se kompenzovat to právě psaním. Nemá smysl chvástat se něčím, co není tak jedinečné, jak bych mohl tvrdit. Přesto cítím jistou potřebu zmínit SASPI. Ano. Vždyť víte, takové ty žluto-modré stránky plné amatérský textů. Poezie nebo próza, často ani nejde poznat, o co autorovi vlastně šlo. Podstatná část mých tvůrčích pokusů je spjata právě s těmito stránkami. Ne, že by to bylo nějak důležité. Snad jedině v tom, že čas od času, v rámci volné chvíle nebo prokrastinace, nabydu dojmu, jako bych byl povinován saspi něco vrátit.

Nebyl bych to já, kdybych oním vracením nemyslel zároveň na vlastní seberealizaci. A tak jsem se pustil do komentování povídek. Vybírat dle názvu nemá smysl. Zvláště ve chvílích, kdy vás všechna jména nutí vyhodit počítač z okna a předstírat, že internet neexistuje. Přistoupil jsem tedy k jinému systému vybírání si, a sice k náhodě. Hodím si třikrát kostkou, výsledná čísla sečtu a pln obav hledám v sekci Právě vyšlo příslušnou prózu. Těm na pokračování se vyhýbám. Texty takto získané následně přečtu a okomentuju. Bylo mi líto zanevřít na známky docela, proto na konci každého komentáře nabízím své číselné hodnocení. Je-li přijato, známkuji.

Celé to zní poměrně promyšleně na to, že se jedná o ryze spontánní nápad. I proto se o něm chci zmínit dřív, než mne přestane bavit psát nekonfliktní komentáře. Nemohu zatím hodnotit reakce autorů, ještě jsem nepřečetl dostatečný počet povídek. Zatím jsem však dostal jen jednu odpověď.

Samozřejmě nečekám, že by z mého pokusu vzešlo něco pozitivního. Jen budu chvíli číst a vyjadřovat své lehce cenzurované nápady. Nesnažím se být objektivní a nevypisuji zdlouhavé seznamy nedostatků. Jen čtu (občas mlátím hlavou do zdi) a komentuji.

Jak jednoduché je domnívat se, že pokud jsme znali něco v minulosti, známe to i teď. Nejspíš se jedná o typickou vlastnost spojenou se způsobem učení se nových věcí. Ovšem jestli platí i nadále, že aktivní členové SASPI trpí nedostatkem čtenářů, pak mohu nabýt dojmu, že jim v tom aspoň trochu pomáhám

Nedostatek kofeinu dělá s myšlenkami hotové divy.