Dárek pro Ninu


Inspirováno pohledem do kalendáře...


Byla noc. Muž chvíli seděl na lavičce, bosé nohy v mokré trávě. Podíval se na hodinky, ale nic neviděl. Měl neurčitý pocit, že není na tom správném místě. Ne, zcela určitě se od něj očekává, že v tento okamžik bude úplně jinde. Podepisovat účet.
Podepisovat účet? Zamyslel se. A na nic nepřišel.
Pokrčil tedy rameny, zvedl se, protáhl a jal se hledat své boty. Vtom nejbližší lampa zablikala a zhasla. Potom druhá, třetí. Čtvrtá se ani neobtěžovala blikáním. Muž zaklel tak tiše, až jsem to přeslechl a pokračoval v hledání na všech čtyřech. Dobře přitom věděl, co ho tak náhle připravilo o tu trochu světla. Ano, nebylo o tom pochyb. My však nevíme nic.

Zatím, nedaleko odsud, kouřila žena cigaretu. Nebyla to jedna z těch elektronických náhražek, ale poctivá, ručně balená cigareta. Tedy, její druhá polovina.
Mizera, myslela si žena, zatímco spěšně vyfukovala kouř.
Hajzl.
Prevít
Ten ču-  zamáčkla ohořelý filtr a sáhla pro další cigaretu. Ve slabém osvětlení se zablýskl kovový povrch tabatěrky. Rychle si zapálila a vdechla další dávku kouře.
Idiot.
Trochu se uklidnila a začala přemýšlet.
Jak jsem mu mohla uvěřit, že se tady ukáže? Jsem snad nepoučitelná? Minulý měsíc nepřišel na třináct z patnácti dopředu sjednaných schůzek. To je skoro osmdesátiprocentní neúčast. No prosím. A já tady stojím jak pitomá a ještě se tomu divím.
Chvíli byla zticha. Pak si zapálila další cigaretu.
„Je to vůbec možné?“ řekla nahlas.
„Copak, zlato?“ zeptal se kolemjdoucí.
Mávla za ním rukou.
Najednou to ucítila. Jako kdyby svým mávnutím dala signál k... K čemu? Její kůže pomalu ztrácela pružnost. S každým nádechem stárla a umírala. Cévy se smršťovaly a omezovaly tak průtok krve. Tou jí mimochodem proudil kofein, zatímco v plicích se usazoval dehet. Zaposlouchala se do zvuků hořící cigarety. Byla si téměř jistá, že cítí polední slunce, kterak se opírá do listů tabáku. Odkudsi zaslechla tiché praskání.
Elektricky nabité částice narážejí do izolace.
Kdesi ve vedlejším domě se rozsyčel plynový vařič. Cigareta dohořívala.
Zamyšleně si vstrčila do úst další. Už ani nevěděla, proč byla vlastně naštvaná. Rozhodnuta svalit vinu na hormony, vyfoukla obláček kouře. Pod chodníkem se protahovala žížala (jak je to možné?). Dvacet dva kilometrů severně od jejího aktuálního umístění se schylovalo k dešti. A ona začala slyšet svoje myšlenky s ozvěnou. Okamžiky mezi jednotlivými údery srdce se prodlužovaly, ale rytmus i tlak zůstávaly konstantní. Najednou věděla, že za půl hodiny pojede touto ulicí červený Passat. Levá přední pneumatika má defekt.
Už vím.
Zálibně se zadívala na obláček kouře.
Víc.
Bylo jí jasné, že to není potřeba, vzhledem k opravdovému umístění. Ale stejně předím zaklonila hlavu a upřela svůj zrak kamsi nahoru.
Ano...
Znova potáhla z cigarety a ucítila odpornou pachuť škvařícího se filtru. Vzpomněla si na den, kdy balila tuto konkrétní cigaretu. Sáhla do kabelky pro tabatěrku, leč ta byla prázdná. Zase obyčejná, pomalu se došourala na tramvajovou zastávku.

Muž mezitím našel obě boty a odešel.