Inspirováno pohledem do kalendáře...
Byla noc.
Muž chvíli seděl na lavičce, bosé nohy v mokré trávě. Podíval se na hodinky,
ale nic neviděl. Měl neurčitý pocit, že není na tom správném místě. Ne, zcela
určitě se od něj očekává, že v tento okamžik bude úplně jinde. Podepisovat
účet.
Podepisovat
účet? Zamyslel se. A na nic nepřišel.
Pokrčil
tedy rameny, zvedl se, protáhl a jal se hledat své boty. Vtom nejbližší lampa
zablikala a zhasla. Potom druhá, třetí. Čtvrtá se ani neobtěžovala blikáním.
Muž zaklel tak tiše, až jsem to přeslechl a pokračoval v hledání na všech
čtyřech. Dobře přitom věděl, co ho tak náhle připravilo o tu trochu světla.
Ano, nebylo o tom pochyb. My však nevíme nic.
Zatím,
nedaleko odsud, kouřila žena cigaretu. Nebyla to jedna z těch elektronických
náhražek, ale poctivá, ručně balená cigareta. Tedy, její druhá polovina.
Mizera, myslela si žena, zatímco spěšně
vyfukovala kouř.
Hajzl.
Prevít
Ten ču- zamáčkla ohořelý filtr a sáhla pro další
cigaretu. Ve slabém osvětlení se zablýskl kovový povrch tabatěrky. Rychle si
zapálila a vdechla další dávku kouře.
Idiot.
Trochu se
uklidnila a začala přemýšlet.
Jak
jsem mu mohla uvěřit, že se tady ukáže? Jsem snad nepoučitelná? Minulý měsíc
nepřišel na třináct z patnácti dopředu sjednaných schůzek. To je skoro
osmdesátiprocentní neúčast. No prosím. A já tady stojím jak pitomá a ještě se
tomu divím.
Chvíli
byla zticha. Pak si zapálila další cigaretu.
„Je to
vůbec možné?“ řekla nahlas.
„Copak,
zlato?“ zeptal se kolemjdoucí.
Mávla za
ním rukou.
Najednou
to ucítila. Jako kdyby svým mávnutím dala signál k... K čemu? Její kůže pomalu
ztrácela pružnost. S každým nádechem stárla a umírala. Cévy se smršťovaly a
omezovaly tak průtok krve. Tou jí mimochodem proudil kofein, zatímco v plicích
se usazoval dehet. Zaposlouchala se do zvuků hořící cigarety. Byla si téměř
jistá, že cítí polední slunce, kterak se opírá do listů tabáku. Odkudsi
zaslechla tiché praskání.
Elektricky
nabité částice narážejí do izolace.
Kdesi ve
vedlejším domě se rozsyčel plynový vařič. Cigareta dohořívala.
Zamyšleně
si vstrčila do úst další. Už ani nevěděla, proč byla vlastně naštvaná.
Rozhodnuta svalit vinu na hormony, vyfoukla obláček kouře. Pod chodníkem se
protahovala žížala (jak je to možné?). Dvacet dva kilometrů severně od
jejího aktuálního umístění se schylovalo k dešti. A ona začala slyšet svoje
myšlenky s ozvěnou. Okamžiky mezi jednotlivými údery srdce se prodlužovaly, ale
rytmus i tlak zůstávaly konstantní. Najednou věděla, že za půl hodiny pojede
touto ulicí červený Passat. Levá přední pneumatika má defekt.
Už vím.
Zálibně se
zadívala na obláček kouře.
Víc.
Bylo jí
jasné, že to není potřeba, vzhledem k opravdovému umístění. Ale stejně předím
zaklonila hlavu a upřela svůj zrak kamsi nahoru.
Ano...
Znova
potáhla z cigarety a ucítila odpornou pachuť škvařícího se filtru. Vzpomněla si
na den, kdy balila tuto konkrétní cigaretu. Sáhla do kabelky pro tabatěrku, leč
ta byla prázdná. Zase obyčejná, pomalu se došourala na tramvajovou zastávku.
Muž
mezitím našel obě boty a odešel.