Jak je možné, že se nám mnohem jednodušeji kritizuje, než
tvoří/jedná? Proč všichni ostatní vidí chyby hned a osobě, která onu chybu
udělala, to ne a ne dojít? Někdo z bohů má zvláštní smysl pro humor. Ani
se raději nebudu pokoušet zjistit, který z nich. Nejspíš bychom byli
všichni překvapeni…
Co dělat v práci, když je venku noc a vy musíte čas od
času odemknout někomu, kdo se (většinou v podnapilém stavu) vrací na
koleje? A ano, samozřejmě musíte ještě uhlídat noční klid, aby třeba někomu
neutekl. Jenže on většinou nemá ve tři ráno kam utéct. A vy sedíte na recepci
(občas si to místo pletu s vrátnicí a pokojské mám tendence nazývat
uklízečkami, ale to si nechte pro sebe). Samozřejmě, že se musíte nějak
zabavit. Už jenom proto, abyste vydrželi až do konce směny vzhůru (a pak ještě
celou cestu domů pochopitelně). Jenomže co?
Začal jsem poslouchat audioknihy a sledovat filmy. Zrovna
nedávno jsem dokončil sérii o Harry Potterovi. Tu filmovou alespoň. Vždycky
jsem byl velký fanoušek Harryho. Nejspíš to bude tou jizvou. A pokud vím, až do
sedmého dílu (1. část) se mi všechna filmová zpracování líbila. Jenomže s tím
je teď konec. Nejprve jsem tiše (noční klid, pamatujete?) zkritizoval první dva
díly. Spíš mi vadily některé nelogičnosti ve filmovém zpracování, s pohádkovou
atmosférou problémy nemám. Jenomže potom jsem začal mít výhrady i k Vězni z Azkabanu.
„Jak je to možné?“ ptal jsem se, zatímco jsem přemýšlel o všech věcech, které
mi na tom díle vadí. Vždyť jsem z toho kdysi měl takovou radost… Jistě,
tam někde se schovává i správná odpověď. Čtvrtý díl mne vždy částečně iritoval
a u pátého jsem se chtěl začít vztekat už v kině (tak barbarsky ostříhaný
děj!), ale vždycky jsem to nějak přešel. Šestý film mne příjemně překvapil
(zejména po zklamání z Fénixova řádu), zatímco u sedmého, resp. jeho první
části, jsem znuděně zíval. Druhá část byla mnohem, mnohem lepší.
Překvapen svým negativním přístupem k některým aspektům
filmové série, sáhnul jsem opatrně po audioknihách namluvených Stephenem Fryem.
Jenže ačkoliv se Stephen snažil, začal jsem při poslechu nespokojeně reptat. Ne
proti jeho čtenému projevu, to ne, s tím jsem byl maximálně spokojen.
Vadily mi některé události v samotných knihách. A najednou jsem si
uvědomil, že aktivně hledám hluchá místa, zbytečné pasáže, že hodnotím
jednotlivé díly ve vztahu k celé sérii a vyjmenovávám, co všechno bych udělal
jinak. Přesně. Ne jak, ale co a proč.
Protože jsem měl pocit, že kdybych se dobral i k tomu jak, musel bych se pokusit o realizaci. A to by bylo horší než
přepsat Bibli. Harry Potter je totiž mnohem delší…
Když pominul můj šok z toho, co kritizuji (Harry Potter
byl jedním z nejsilnějších motivů pro mé vlastní literární pokusy, k čemuž
by měl cynik jistě co poznamenat), uvědomil jsem si, že jsem jako všichni
ostatní. Jistě, já bych to udělal lépe než Rowling… Jenomže nikdo to po mne
nechtěl. Proč? Proč za mnou jednoduše Joanne nepřišla (dvakrát jsem byl ve
Skotsku, asi dvacet pět mil od jejího domu) a neřekla mi: „Hey, I have a bit of
a problém here. D’you think you could write the rest of the Harry Potter stuff?
I’m not actually very good at it. Don’t worry, I will pay for this. How about 90%
of the profit?“ Inu, ona se nikdy neukázala a teď už ji to může jenom mrzet.
A potom jsem si uvědomil jednu důležitou věc. Může mi to být
úplně jedno. Rowling se mne nikdy neptala na můj názor (tohle navíc není žádná
recenze či soutěž) a ani nepublikovala své texty na místech, kde se automaticky
očekává kritika (pokud něco takového ještě někde existuje). Jsou to její knihy,
její příběh. Tvorbu každého filmového dílu měla kompletně pod kontrolou. Tudíž nemám
žádný důvod ke stížnostem.
Myslím, že bychom si to občas mohli uvědomit všichni. A
nejenom v případě Harryho Pottera.