pondělí 15 2013

První slovo po letech


Tři, dva, jedna. Nádech, výdech. Nádech, výdech.
Možná ještě trochu.
Nádech, výdech. Naše stará panna nekupuje pomeranče.
To už by skoro…
Nekupované pomeranče vracíme smutnému pánovi.
Ještě mi tam pořád něco…
A smutný pán nám říká: „Tohle bude jednou moje konec.“
Už bychom snad moli, jen…
Ale žije tu už dlouho.

Tak. Chvíli to trvá, naladit se zpátky. Venku zuří červenec a já si zvykám na přechodný dostatek času. Všude se rozvaluje klid. Většinou, pravda, v koupelně. V práci mám občas pocit, že příští minutu se už budu nudit. Naštěstí je můj Kindle skvěle zásoben, a tak mi nuda reálně asi nehrozí. Čtu tak rychle, že většinou mi přijde zbytečné měnit dekoraci blogu. A jednou za týden (ano, je to pravidelné) přemýšlím, jestli onu vývěsku s literaturou nezrušit úplně. Ještě, že jsem tak líný.

Úplný začátek července jsem prožil s vločkou v Hradci Králové. Není nic lepšího, než kombinovat živou hudbu a stanování. Dva si hned dostatečně odpočinou. A protože jak já, tak i moje drahá polovička své blogy řádně zanedbáváme, rozhodli jsme se napsat článek (články) právě z Rock for People. Dokud si něco pamatujeme (a dokud víme, kam jsme po festivalu hodily své poznámky). Nerad bych si kazil tu radost, jež mne čeká, a tak zde jen poznamenám, že letošní ročník opravdu stál za to. Ano, byl můj první, což trochu snižuje validitu předchozí věty. Jako kdyby na tom záleželo, hm?

Po návratu do Brna jsem se pokusil zbavit se některých restů, jež mne poměrně dlouho straší. Něco se mi snad už povedlo, o zbytek bych se měl brzy postarat. Jsem moc rád, že mí šnečí kolegové se usilovně snaží nezpožďovat se. A že těm, které nazývám přáteli, se daří dobře. Někteří to třeba nepřiznají, ale to už je jiná věc. Pozoruji je stejně jako oni mne. A když nás napadne nějaké vhodné téma ke komunikaci, většinou si ho necháme pro sebe. Někdo té záplavě e-mailů, tweetů, zpráv na sociálních sítích a v komunikátorech musí najít nějakou rovnováhu.

Teď už od klávesnice ke kečupu neuteču.

Snad.

Tři, dva, jedna. Smažil ostošest, usmažil si palec. Tři, tři, tři. Ze tří palců slezly nehty samy, zbytek se musel dobarvovat. Nemám tužku. Nemám tužku. Mohl bych s ní někomu ublížit.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.