Tady tohle je úvod. Slouží většinou k tomu, abych mohl
ve druhém odstavci psát o něčem zajímavějším. Taky měl původně lákat čtenáře,
ale poslední dobou ho nemám nervy číst ani já. No a tak se raději přesunu o
enter níž.
Nesnáším pokrytectví. Když je někdo debil, tak je debil.
Není důvod zbytečně se kvůli tomu rozčilovat. I pro debily má společnost
uplatnění. Já o tom musím něco vědět. Důležité je zůstat věrný sám sobě a své
přirozenosti. Už dávno nenosím po Brně žluté sponečky, ale to nutně neznamená
nějaké zlepšení. A jedním z důkazů bylo toto úterý.
Čas od času se nám s vločkou stane, že prohodíme
nějakou pitomost, často i s jakýmsi rýmem. Nazvěme to degradací češtiny.
Zprvu se nám dařilo podobné výlevy omezovat pouze na prostředí našeho pokoje,
ale postupně nás tyto nesmysly napadaly stále častěji a častěji. Až se v úterý
dostaly ven i při vodní dýmce. Marně se nás pokoušeli ostatní obyvatelé KráKá
zastavit. Ba co víc, Lubor se dokonce přidal. Jeho nikdy více v Americe, Mexičana na paprice myslím dokonale
ilustruje celkový obraz dekadence.
Chtěl bych ještě zdůraznit, že za to vůbec nemůžu. A kečup
jsme (pravda) měli, ale ten se do toho též nepočítá. Všichni přítomní pouze
vyjádřili to, co v nich už dlouho dřímalo (v případě mé sestry šlo o údiv
nad tím, že jsme opravdu sourozenci). Dá se tedy předpokládat, že jenom co si
vybereme vhodné umělecké jméno, zaútočíme na přední příčky v hodnocení SASPI.
Stát se tato událost o něco dřív, mohli jsme být Triumvirát. Inu, škoda.
Kdo dřív přijde, za kamna vlezem.