Jsou otázky, na něž nejsem schopen nalézt odpovědi. Třeba
jako: „Proč používat extrémní klišé v úvodu článku?“ Nejsem dokonalý.
Zrovna minulý týden mne uprostřed mého zlomyslného úsměvu
vločka zarazila dotazem typu proč.
Týkalo se to mnou aktuálně recenzované knihy, jejíž kvality hravě předčí i
doposud neporažené Nymfomanky z Rocky Flats. Stalo se to zhruba takto:
Začal jsem číst jeden z mnoha naprosto neskutečných úryvků, když vtom mne
vločka přerušila svým vážným hlasem. „Proč vlastně čteš takové ***********?
Přiznám se, zaskočila mě. Vydoloval jsem ze sebe jakous
takous odpověď, ale myslet jsem na to nepřestal. A teď už konečně mám naprosto
vyčerpávající zdůvodnění. Tak tedy, špatnou literaturu čtu, protože:
1.) můžu se upřímně zasmát špatným frázím a nelogickému
ději.
2.) chyby jsou vyvedeny do extrému, díky čemuž si na podobné
excesy mohu lépe dát pozor při vlastních pokusech.
3.) získám tím pocit, že bych to napsal líp, tedy že jsem
lepší (aniž bych psal, i když možná právě proto).
4.) navzdory všemu, jsou i špatné texty původně určeny ke
čtení.
5.) při čtení moje úroveň trpělivosti roste zpravidla
s každým novým odstavcem.
Mrhat časem je jakousi naší druhou přirozeností. A tak
zatímco já se zdržuji špatnou literaturou, někdo si pročítá blogy (třeba zrovna
teď) a někdo jiný třeba studuje na univerzitě.
Není ani tak důležité, jak si to zdůvodníme, ale čím nás to
obohatí.