Nemít se rád, dokud nenapíšu bakalářskou práci, je blbost. Původně jsem zamýšlel, že aplikací tohoto přístupu budu mít větší motivaci pro psaní. Ani jeden škaredý pohled se ještě nestihl odrazit od zrcadla a být zaregistrován v mém zrakovém centru a už jsem své rozhodnutí rušil. Bál jsem se, že bych se mohl nemít rád opravdu hodně dlouho.

Místo negativního přístupu tedy zvolím pravý opak. Hodlám se zbožňovat, vychvalovat a hladit, dokud mi někdo nenapíše bakalářskou práci. Jo.

Kam vlastně na ty nápady chodím?

Rozhodně ne do práce. Tam si chodím pro rozhovory se studenty. Studentky se mi většinou vyhýbají (vážně). Nechávám si od nich vyprávět, jaké to je studovat prezenčně, připravovat se denně a chodit na předtermíny zkoušek. Někteří z nich mluví o budoucnosti tak zkušeně, až mám pocit, že pro ně musí jít minimálně o včerejšek. Najdou se však i tací, kteří nevidí dál než před hlavní vchod, kde si mohou zapálit cigaretu. Co člověk, to individualita. Co člověk, to debil. Individualita? Debil. Individuální debil. Všichni jsme naprosto jedineční a neopakovatelní debilové, co se ve většině případů chovají poměrně šablonovitě.

Ty nejlepší nápady přichází s hudbou. A s povinnostmi. Jakmile je někde hořící termín, okamžitě dostanu nápad. Jeden? Dva. Dva? Tři. Tři? Ano, tři. Termín si mezitím hoří a já píšu. Píšu tak dlouho, dokud mám co. Pak přestanu, uvařím si kafe a píšu další tři hodiny. Potom si zajdu na záchod. Umyju si ruce a přečtu si, co jsem napsal. Podivím se. Přečtu si to znovu.

A začnu vše přepisovat v domnění, že je to škaredým písmem.

Určitě je. Musí být. Jinak bych se neměl rád.