Máte rádi ZOO? Já ano. Nejraději navštěvuji Lešnou a ZOO
Praha. Ale zavítám-li na sever, neopomenu si projít i tu (!!!) ostravskou.
Miluji totiž, jak se mohu potloukat rozlehlým areálem a závidět dětem průlezky,
houpačky a jiná důmyslná zařízení sloužící k zabavení omladiny. Vyžívám se
též ve čtení průvodců a všech popisků (ignoruji však ceníky občerstvení). Ale
nejraději pochopitelně pozoruji samotná zvířátka. Dívám se jim do těch jejich
introvertsky utrápených očí a předstírám, že jim rozumím. „Sněz mě, sněz mě,“ volají…
Letos opět vynechávám ZOO Brno. Vlastně ani netuším proč.
Snad mi to vyslovené třikrát rychle za sebou znělo nejhůř ze všech zmiňovaných.
Možná tak krátkou cestu odmítám považovat za výlet a musel bych tedy jezdit
alespoň z Rajhradu. Anebo se bojím, že bych tam potkal některou z místních
celebrit. Možností je dost a všechny vypadají lákavě. Tak si sami vyberte tu
nejpravděpodobnější. Já tady nejsem kvůli sobě. To ne. Má skromnost by mne
ubila, kdyby tomu bylo jinak. Jsem tady, abych psal o lidech.
Pochopitelně se nehodlám zabývat obecnými popisy. Jednak je
třeba zůstávat objektivně nestranný, a taky, lidi jsou hajzlové. Všichni do
posledního člověka. I já, budu-li se považovat za člověka, jsem hajzl. Dokonce
i čtenáři a autoři blogů jsou stejní. Ale vy ne. To bych si jaksi nedovolil…
Vločka už o tom psala mnohokrát, přesto mě lidé v ZOO nepřestávají
fascinovat. Snad jsou naše pozorování negativně ovlivňována faktem, že cílovou
skupinou jsou většinou rodiny (čti: matky s dětmi). Nebo mají pravdu
zastánci teorie, že každý jsme jiný a není nás tudíž možno škatulkovat či
hodnotit (říkám tomu Individuální úspěch & kolektivní vina). Tak či onak,
během každé návštěvy ZOO se naše původně natěšená nálada mění a zhoršuje, až
dosáhne fáze „za pět minut jsme u tuleňů a pak už jdeme ven.“
Snad za to může neutuchající optimismus a víra v lidské
pokolení, že u jednotlivých výběhů stojí cedule s detailním popisem
zvířete a ne obligátní „nějaký pes“ či „asi tygr“. Nejen toto jest důkazem,
zastaralosti našich zoologických zahrad. Na klece a na sklo se špatně bouchá,
do mnoha výběhů musí dětem pomáhat rodiče a zaměstnanci ZOO zcela naivně
předpokládají, že piktogram zakazující používání blesku je univerzálně
srozumitelný. Téměř všichni jako by očekávali návštěvy čistě mimozemské
(omlouvám se, extraterrestial mi zní líp). Jedině obsluha stánku s občerstvením zdá se být dokonale
připravena. Jejich tvelftýn mám vryto v paměti tak důkladně, že ani
případné předreinkarnační formátování s tím nepohne.
Nestěžuji si. Každou návštěvu ZOO vím, do čeho jdu a že bych
se správně neměl vztekat na lidi, ale na sebe. Ve své skromnosti se však
spokojím s přáním, abychom s vločkou nikdy nedosáhli na titul typičtí
návštěvníci.