Reklama

Možná bych to neměl říkat, protože (ostatně jako vše) to není tak úplně pravda. Místo toho bych mohl odvést řeč někam jinam a nakonec se spokojit s vhodným a stručným tvrzením o bylinkách na balkoně. Jenomže já to neudělám. A místo toho se rovnou přiznám: Nesnáším reklamy.

Všeobecně řečeno, reklama sice upoutá mou pozornost, ale namísto vnucování konkrétního produktu či služby (nebo rovnou společnosti), funguje pouze jako důkaz toho, že někde je někdo mnohem lepší než já. A to je problém. Kdybych byl egoistou na plný úvazek, neuvěřím, že nějaké někde vůbec existuje, nejsem-li tam já a v tom případě tam nemůže být nikdo lepší. Jako poloviční egoista jsem na tom podstatně hůř. Často stačí vidět jen nadpis (nebo první dvě vteřiny spotu) a už vím, že jsem na tom špatně. Nemám tak dobré auto a ani nejsem tak dobrý řidič. Nedovedu s takovým zapálením zírat na sklenici s nápojem. Nejsem s to dramaticky si vychutnat to, co zrovna konzumuji. Nemám lednici plnou jediného produktu, a ani kdybych se uplácal, žádnou chladničku nepřivolám. Neumím se nepotit. Vážně se nedovedu dívat v televizi na fotbal a české seriály v té nejvyšší HD kvalitě (když už takový výběr programů, tak raději bez zvuku a bez detailů). Navzdory všem výhrůžkám bych rozhodně nezvládl dokonalou depilaci kterékoli části svého těla. Neumím krvácet tak přesvědčivě. Neumím psát způsobem, který by si zasloužil propagaci.

Nezdá se to možné, ale tohle všechno mne deptá. Bohužel, zatím netuším, jak bych se mohl podobným pocitům ubránit. A před reklamou neuteču. Zkuste si nesledovat reklamy… V městské hromadné dopravě, na internetu, kolem silnic a na domech (a to ani nezmiňuji televizi a rádio)… A nejvíc reklam vídávám v popelnici, neb nikdo z nás nemá na schránce ochranu proti letákům. Zkrátka, vždycky se najde minimálně jedna reklama, která upoutá mou pozornost na dostatečně dlouhou dobu.

Není to bohužel jenom placená propagace (a její sestra reklama). Zdá se, že všichni lidé netouží po ničem jiném, než aby si vynutili moji pozornost a vytknoutli z ní akceptaci. „Ano, Franto, děláš to dobře. Děláš to dobře, Franto. Jsi fakt hodně dobrý, Franto…“ Přiznám se, že občas pod tím návalem propagace ztrácím víru ve vlastní nedostatky. Buď se na ně nedovedu pořádně soustředit, nebo si je nejsem schopen (ha, další) připomínat tak často. Zkrátka a dobře je toho příliš, co bych měl koupit, zaregistrovat, vyzkoušet a přečíst. A ani jedna z těch věcí není zadarmo. Zeptejte se Alice.

Necítím se dobře mezi tou vší konkurencí, která si neustále žádá pozornosti. Asi bych se měl též začít dožadovat, abych nakonec nezůstal poslední, kdo má čas…