Takřka pokaždé, když mám náladu s někým
komunikovat, nemají mí přátelé čas. A jakmile jsem zavalen povinnostmi, karta
se obrací. Není to nic míň než zákon schválnosti. Teď se jenom nemohu
rozhodnout, jestli za to mohou mikrovlny, nebo prezident Obama. Snad se o to
podělí…
Čistě demokraticky bych měl být za viníka
označen já (přátelé jsou v přesile). Jodidland je naštěstí plně
v moci osvíceného vůdce, takže o nějakých zpátečnických politických
režimech nemůže být ani řeč. Jenomže obviňování je zbytečné, chybí-li proces a
následná poprava. A tolik přátel bohužel nemám. Mohlo by se tedy rychle stát,
že budu věčně trpět samomluvou. Což vlastně není tak docela špatná myšlenka…
Udělám to, co dělají děti (a můj oblíbený
lidový vypravěč): vytvořím si imaginárního kamaráda. No, raději kamarády.
Nehodlám riskovat, že by ten jeden neměl někdy čas. Nechám je poslouchat mé
nápady a nebudu po nich chtít, aby je komentovali. Seznam nedostatků mi není
příjemný už z principu a na pochvaly nejsem zvyklý. Občas holt stačí informace
jen přijímat. Takže když tak nad tím přemýšlím, mohl bych se skamarádit
s nejbližší černou dírou.
Jmenuje se Cygnus X-1 a určitě miluje tvaroh.