Rána Jodidova bývají
krutá. Zvláště když musí po necelých čtyřech hodinách vstávat do práce. Totiž
zaměstnání.
Nedávno jsme se u dýmky
(kde taky jinde?) dostali k debatě o vstávání. Jak je to hrozné a že
bychom ho nejraději přenechali jiným osobám. Náš měsíc nový pošťák se všechny
snažil přesvědčit, že jako noční tvor si nikdy nezvykne na brzké vstávání (čili
před šestou). O opaku se nám ho přesvědčit nepovedlo, a tak šel nejspíš zase
spát s pocitem, že se ráno musí zabarikádovat v posteli a statečně
odrážet útoky budíku. Kdyby nešlo o předem prohraný boj, určitě bych mu i
fandil. Všichni ale moc dobře víme, že stejně podlehne volání pracovního
poměru. A třeba si mezi jedním a druhým zívnutím připomene, proč to vlastně
celé dělá.
Já jsem něco podobného
dělal celý následující den. V onen večer se mi totiž nepovedlo nenabídnout
osazenstvu další dýmku, v důsledku čehož jsem do postele ulehal někdy
kolem jedné. Při vstávání v pět to sice není ideál, ale ještě se to dá
vydržet. Dokonce i v situaci, kdy jsem se probudil už v půl páté a
byl jsem příliš vystrašen možností nestihnout tu správnou šalinu (je jediná
správná, v čele s řidičem; není na tom nic duchovního). Takže jsem
jenom třicet minut ležel a čekal, zda se ozve budík. Ozval. Pochválil jsem ho a
od té doby jsem měl pocit, že jsem všude o něco dřív. Nakonec i ze zaměstnání
jsem měl nutkání odejít předčasně…
Vždycky jsem si myslel,
že patřím spíš k nočním tvorům. A popravdě, noční směny se mi dělají
mnohem líp. Ty denní však snáším relativně dobře. Čím to je? Kofein.
Že?