Konečně se mi povedlo něco, na co některým lidem nestačí ani
jeden celý život. Dokázal jsem, jak jsou věci, které dělám, důležité a
užitečné. Byť na první pohled to může vypadat dosti nepravděpodobně. Zvlášť
když jde o čtení špatně napsané literatury, procházení alternativních blogů a
rozhovory s jehovisty…
Dobře, můj jehovista je z Nigérie a komunikujeme spolu
anglicky, takže v tomto případě jsou pozitiva mého jednání mnohem snáz dohledatelná.
Jenomže co s tím zbytkem? Navíc teď, když to začíná vypadat, že za mnou ti
divní lidé chodí sami od sebe? Nejspíš cítí, že je potřebuji. Ano. Divnosti,
bizarnosti, šílené nápady a rádoby geniální umělce. Beru všechny. Dávám jim
tolik potřebné publikum (i když se neumím tvářit jako dav dvaceti lidí) a na
oplátku dostanu dvě důležité věci.
Jednak si díky nim mnohem více vážím té opravdu kvalitní
umělecké produkce (zdravím talentované známé), ale hlavně mám pro ten shluk
buněk a marast lidských potřeb akceptace (pročež o relevantnosti akceptace,
neřkuli chvály nemůže být ani řeč) ještě mnohem lepší využití. Jsou brusným
kamenem pro moji trpělivost. A že potřebuji být trpělivý. Velmi trpělivý.
Mám totiž problém, že nejsem jako Harry Potter. Takže když
přijedou mí ploditelé na návštěvu a jen tak mimochodem se zmíní, že má
rozhodnutí jsou špatná a měl bych je přehodnotit (do čehož mi nechtějí mluvit
či zasahovat), neboť se jim zdám být až příliš pod pantoflem své drahé
polovičky a měl bych se naučit bouchnout do stolu a prosadit si svou, nehádám
se s nimi. Nezačnu jim vysvětlovat, že všechna kritizovaná rozhodnutí jsou
z mé vlastní hlavy. Dokonce ani nepoukážu na protikladnost jejich
argumentů. Ne. Já se jen usměju a přehodím výhybku na jinou kolej tak, abychom
se vyhnuli zbytečné výměně názoru, která nikam nevede. Místo hádky si tedy v klidu
dopijeme kávu a já je o něco později (stále s úsměvem) vyprovodím a ještě
poděkuji za návštěvu.
Takže kdybyste narazili na něco divného, sem s tím. V červnu
mne čeká nelehký úkol v podobě přežití své vlastní svatby.