Tak fajn. Přišel
jsem utřít prach. Pavučin se ani nedotknu. Nehodlám z někoho dělat
bezdomovce.
Už to bude
nějaký ten pátek, co jsem napsal něco pro blog. A ještě delší dobu jsem nic
doopravdy nepublikoval. Strašně rád bych to teď svedl na pocit, že psaní na
internet je zbytečné. Pravda je ovšem taková, že jsem líný. A nudný. Když už se
v mém okolí stane něco zajímavého, většinou se spokojím s tím, že o
tom řeknu Vločce. Ta nějak zareaguje, já jsem spokojený, neb mám publikum, a je
to. Nikoho neotravuji a zároveň neohrožuji potenciální čtenáře.
Jenomže Vločka
je teď měsíc na praxi v městské knihovně roku. Naše komunikace se tím
pádem scvrkla na občasné sms a krátké videohovory před spaním. Ani v jednom
případě nemám dost prostoru ke sdílení svých postřehů. A dopis (či e-mail) tomu
příliš nepomůže, neb nehledě na počtu popsaných stran, Vloččina schopnost
reagovat je dočasně značně limitována. Nejprve jsem si myslel, že to zvládnu.
Jsou to jen čtyři týdny. To přece nic není. Jo. Není. Nakonec (abych nezačal
trpět samomluvou) jsem si vzpomněl na blog. Tady sice nejspíš nebudu mít
zpětnou vazbu (částečně proto, že se nehodlám vnucovat), ale aspoň tady ta
možnost zůstává, byť je velmi teoretická. Naděje umírá poslední a hrozně u toho
křičí.
Nebudu si nic
slibovat. Vždyť každý článek může opět být na nějakou dobu poslední. Taky nemám
ambice o něco se pokoušet. Už tak mám dost důkazů vlastní neschopnosti, není
třeba přidávat si další. Ale kdyby se tady náhodou objevil nějaký ten text a
třeba i Šneg… Obojí samozřejmě v tradičně pochybné kvalitě. To by asi
nebylo úplně špatné…
Ze všeho
nejdůležitější je zbavit se potřeby něco dohánět. Namísto toho budu k počítači
sedat s tím, že to nikoho nemusí zajímat.
A proto si
zruším počítadlo návštěvnosti, že ano…