Krátce o potřebě likvidovat



Dnešek vyhlašuji dnem kečupu. Pojďte, chytíme se za ruce a budeme společně v kruhu zpívat oslavné písně na rajčata, kvasný ocet, jedlou sůl a extrakt koření a bylin (včetně celeru). Pak slavnostně uvaříme špagety a chraň je Franta, aby si Italové stěžovali…

No dobře, kečup do těstovin necpu. Do omáčky na těstoviny sice ano, ale to už je docela něco jiného. A vůbec, nejsem tady proto, abych se dělil o svůj recept na bahno. Jsem tady proto, že… Už jsem příliš dlouho nešpinil papír inkoustem. Ten chudák modrý neměl ani tušení, kdo si ho koupil. A na rozdíl od lidí, on se mým slovům nevyhne. Musí zaznamenat vše, co mu skrze své pero poručím. Nejhorší je, že zapisuje i slova, která se na internet nedostanou. Inkoust, který ví o mých myšlenkách, je rozhodně chudák. To ani nezmiňuji následnou digitalizaci a trpící přístroje počítačového typu.
Když nepíšu, dělám to ze solidarity. Na světě je sice mnoho jiných inkoustů, jejichž osud je ještě tragičtější, nicméně na to se vymlouvat nehodlám. Vždy se totiž dá najít někdo horší a někdo lepší. Jestli ne, nehledáte na těch správných místech. A-
Co jsem to chtěl?
Ach ano. Bahno.
Na 4 porce budeme potřebovat:
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Protože k čemu jinému by ta pistole na krbu byla?