Plán, jemuž je abeceda malá



Miluji plánování. Je to taková moje vášeň. Sedět nad diářem a vymýšlet termíny a časy událostí. Prožívat to krásné napětí věcí budoucích. Pochopitelně, že plánuji i malé věci, z nichž většina se do diáře nedostane. A přesto své plánovací aktivity omezuji na tři, čtyři dny v roce. Tím příjemným se vyplatí šetřit.

Zasahování do vlastní budoucnosti příjemné bezesporu je. Byť je to zasahování čistě teoretické. Je to jako psychicky se připravovat na naše příští vítězství. Pochopitelně si všechnu tu radost musím nějak rozumně rozdělit, abych se jí nepřejedl. Stačí mi jeden triumf měsíčně. Plus výplata samozřejmě. Ta stojí mimo, neboť se z ní stala nutnost, nikoli potěšení. Z peněz se tedy neraduji, ale umím se radovat z věcí, které lze těmito penězi pořídit. Bydlení, tekuté mýdlo, toaletní papír… Nevěřili byste, jak moc se dá radovat z toaletního papíru.

To jsme ovšem trochu odbočili. Projevy radosti si nechám na jiný článek, teď řešíme plánování. Trochu mi ten proces připomíná magii. Jde v podstatě o to vnutit realitě svůj pohled. Přičemž čím víc se spoléháme na sílu onoho zaklínadla, tím snazší je pro realitu ubránit se. Pokud na druhou stranu podpoříme svá kouzla i dokonalou přípravou, úspěch bývá mnohem jistější. A tak jsem zatím nevyhrál v loterii, ani v žádné literární soutěži (jednoduše se neúčastním), zato do zaměstnání chodím pravidelně (díky hysterickým zvonům mého budíku).

Najdou se však i takové plány, které nemají šanci vyjít. Aniž bychom s tím mohli něco udělat. Tak například před pár dny jsem byl odhodlán strávit celou denní směnu kreativní činností (představte si pod tím, co uznáte za vhodné). Místo toho jsem strávil čtyři hodiny vzpomínáním, jak se co dělá a tyto informace jsem předávat novému kolegovi. Bohužel jsem během té doby stihl zapomenout, co jsem ten den vlastně hodlal vytvořit. A nějaké plánování na tom nic nezměnilo. Občas to holt nevyjde. Teď jenom doufám, že se každým plánováním nevytváří nějaká alternativní realita, v níž se daný předpoklad splní. To by totiž znamenalo, že někde existují slavní spisovatelé s pěti byty a obrovskou knihovnou a všichni jsou si až podezřele podobní.

Kdyby se na mne někdo z nich ptal, nejsem tady.