Přichází to, co přijít muselo.
Geralt. Znovu. A tentokrát by tady mohl chvíli zůstat. Po audioknize s povídkami
o zaklínači a po samostatném románu v témže formátu, máme nyní možnost
poslechnout si i první díl románové pentalogie.
Všichni ten příběh známe nazpaměť.
Cintra bývalo pyšným a slavným královstvím na severu. Život tam plynul v podstatě
stejně, jako jinde. Což logicky znamená, že čas od času bylo potřeba zavolat si
zaklínače na nějakou tu nebezpečnou práci povětšinou znamenající odstranění
neznámého monstra. Jenomže když se něco takového stalo naposledy, byl tím
zaklínačem Geralt z Rivie a tím monstrem zakletý rytíř. Věci se nevyvinuly
úplně ideálně a rytíř nakonec skončil ne pod mečem zaklínače, ale v loži princezny.
Zakletí bylo nicméně zlomeno a královně se povedlo neočekávaně provdat dceru.
Konec dobrý, všechno dobré. Jen kdyby si Geralt jako svou odměnu nevybral to, o
čem vysvobozený rytíř neví, že má. Shodou okolností to totiž byla dcera – Ciri.
Tak přesně takhle vypadá povídka,
z níž vychází děj celé pentalogie. I neznalým bude jasné, že jestliže jsou
Geralt a Ciri spoutání sudbou, bude se následujících pět knih točit kolem nich.
Krev elfů je svým způsobem knihou retrospektivní. Snaží se posluchače uvést do
příběhu tím, že se hodně diskutuje o událostech minulých, čímž jsou tyto
události pokaždé (s náležitou subjektivitou dané postavy) vysvětleny. Sapkowski
má podobné diskuse rád a zvládá je povětšinou natolik, že ani nezamrzí, jak tím
příběh dělá jen malé krůčky vpřed. V prvním díle se holt víceméně jen
vysvětluje, vzpomíná a čeká. Geralt čeká na tajemného mága toužícího po Ciri.
Ciri čeká, až z ní bude zaklínačka, aby se mohla pomstít za to, že císařská
vojska před lety povýšila její rodnou Cintru na provincii Nilfgaardu. Trubadúr Marigold
se docela netrpělivě snaží pomáhat všemu a všem, čímž pomáhá zvýšit počet
výskytu ozbrojených střetnutí. A my čekáme na to, až utichnou hlasy a začnou
mluvit meče.
Jako obvykle, i zde lze autorův
podpis nejlépe najít v částech, který by klidně vydaly na samostatnou
povídku. Sapkowski ví, že lidský život nelze nikdy brát jako jeden nenarušený
celek, a tak nám servíruje střípky z jednotlivých událostí. Jeho postavy
mají jedinečnou schopnost připlést se na chvíli do centra dění, čímž velmi
efektně spojují řešení osobních problémů s těmi celosvětovými. Celá
pentalogie je v podstatě o tom, jak se Geralt, Marigold a Yennefer snaží
ochránit Ciri před lidmi snažící se ji k něčemu využít. Jenže mír
Nilfgaardu a Severních království je křehký, všude se to hemží agenty obou
stran, do toho se ozývá volání elfů a jiných nelidí do zbraně a je tedy jasné,
že k ochraně mladé princezny nebude stačit schovat se do nějakého
odlehlého koutu světa.
Krev elfů je přesně tím, čím být
má. Začátkem série. Seznámí s prostředím a dějem a jen nepatrně ho
pošoupne vpřed. Kdo zná povídky se zaklínačem, zorientuje se rychle, ti ostatní
na to mají víceméně celou knihu. Ať už se vám zdá první část Geraltova velkého dobrodružství
pomalá či ne, jedno je jisté. Sapkowski umí vyprávět tak, aby dodal svým příběhům
opravdovost. Posluchač má dojem, že by se to snad klidně mohlo (bez těch
fantasy prvků) odehrát i v naší historii. Snad díky těm neustálým
paralelám je zaklínač stále tak oblíbený. A na oblíbenosti mu teď přidává i
aktuální audio provedení s hlasem Martina Fingera. Ten již v Bouřkové
sezóně dokázal, že je ideálním interpretem pro Sapkowského knihy. Nezbývá tedy
než čekat, až vyjde další díl.
Andrzej Sapkowski: Krev elfů
Tympanum, 2015
Čte: Martin Finger
11 hodin 48 minut