Vlastně ani nevím, jak začít. Teoreticky můžu
napsat, že existuje jeden takový ostrov, který se jmenuje Irsko, je plný Irů a
tak. Nebo bych mohl zmínit něco o tom, jak je stand up comedy náročná
disciplína. Asi se ale spokojím s tvrzením, že Dylan Moran by měl do Brna
jezdit častěji.
Co, proč a jak? Asi před jednou či dvěma věčnostmi
jsme zjistili, že velký irský komik a herec, představitel Bernarda ze seriálu
Black Books se znovu chystá do České republiky. A aby bylo naše rozhodování,
zda koupit lístky či ne ještě snazší, ukázalo se, že tentokrát nepůjde jen o
jedno vystoupení a že všechnu tu čest si nenechá jen Praha. Nemuseli jsme tedy
nikam jezdit. Doslova. Klub, v němž nás měl Dylan Moran bavit, se nachází
asi deset minut chůze od našeho bytu. Rychle se tedy rozběhla klasická stručná
konverzace mezi našimi přáteli („Chceš jít na Morana? Máš pět minut na
rozhodnutí.“) a během chvíle jsme měli zarezervovány tři lístky (já, Vločka,
Khors). Pak jsem musel svatosvatě slíbit, že v případě nouze budu Vločce
pomáhat s překladem, a mohli jsme se začít těšit na listopad.
Tento pátek to přišlo. Nejprve jsem se celý den
nudil v práci (bolely mne oči, takže se nedalo číst), abych po šesté
spěchal domů, zbavil se batohu a hladu (a málem i těch očí) a vyrazil spolu se
ženou do deštivého bojiště naší ulice, která bude civilizovaně vypadat až za
půl roku, kdy dokončí rekonstrukci. Nejsem si jistý, jestli nám cesta opravdu trvala
celých deset minut. Myslím, že jsme samou nedočkavostí trhnuli rekord v rychlé
chůzi. Kdoví. Před klubem se už nacházel dav deštníků a my jsme vyhlíželi
Khorse, který měl všechny lístky u sebe. Na zavolání nepřiběhl, ale když hovor
přijal, ukázalo se, že je teprve na cestě. Trochu jsme znejistěli, protože těch
tři sta metrů, které Khors musel zdolat, bylo strašně nebezpečných. Klidně ho
mohl někdo přepadnout, ublížit mu, vzít lístky, rozhodnout se jít na
představení místo nás a my bychom to ani nepoznali. Už jen ta představa, že ten
hajzl prochází kolem nás dvou a nabízí nám dva lístky za pouhých 200% původní
ceny… Ta drzost… Jenomže jak bychom poznali, že je to on? Nijak. Zkrátka a dobře,
byli jsme velmi rádi, když Khors nakonec dorazil, včas a nepoškozený.
Už od doby, kdy jsem se přestěhoval na současnou
adresu, říkal jsem si, jak asi vypadá Sono centrum zevnitř. Moc pěkně. Vážně.
Víc to popisovat nebudu, najděte si fotky nebo ještě líp, vydejte se tam sami.
My tři jsme měli možnost velmi detailně zkoumat místo zhruba naproti pódiu na
druhé galerii. Výhled byl uspokojivý, prostory příjemné. Ale když se v sále
zhaslo a před mikrofonem se objevil Dylan Moran, bylo úplně jedno, jestli
sedíme u někoho na zabláceném dvorku mezi slepicemi, na finančním úřadě nebo v hudebním
klubu. Až na několik vážnějších míst nám Dylan nedal vydechnout a neustále nás
nutil do dalšího smíchu. Ukázalo se, že Vločka překlad nepotřebuje, což bylo
dobře. Stejně bych to asi neudýchal.
No, a protože absurdní humor je skvělá věc, rozhodli
jsme se pozvat Khorse k nám na skleničku a dobře tři hodiny jsme se bavili
o tom, jestli zavést kvóty pro ženy (neplést s uprchlíky) a k čemu jsou
vlastně gender studies. Nakonec jsme se shodli na tom, že popcorn je fajn a obložené
housky ještě lepší.
Když jsem v sobotu odpoledne vstal před noční,
strávil jsem celou dobu doma sledováním Black Books. A do práce jsem si
přibalil i starší vystoupení Dylana Morana. Vlastně je docela štěstí, že jsem
vůbec stihl do všeho toho smíchu přidat i nutnost napsat si o tom článek.
Ha ha
ha…