Když někdo zmasakruje na Kozím hrádku veselku, lze
nad tím jen těžko mávnout rukou. Tím spíš, že tato událost vás během okamžiku
povýšila ze zástupce přímo na hejtmana. Okolnosti takového kariérního postupu
se ovšem prominout nedají. A tak Richard sebere své muže a vydá se na cestu za
pomstou.
Jenomže žádná cesta není tak přímá, jak se na první
pohled zdá. Pronásledováním vrahů se Richard dostane do tajemného a
nebezpečného Černého hvozdu, na nějž nemá zrovna nejlepší vzpomínky. I když sám
odtud kdysi na Kozí hrádek přišel. Postupně se všechno dokonale zamotává a víc,
než o spravedlivou pomstu jde o vlastní přežití a o přežití světa, jak ho
Richard zná. Otázkou je, zda něco takového Černý hvozd dovolí.
Richard není jediný, koho žene touha po pomstě. Kejklíř
Žibřid měl tu smůlu, že byl jeden z muzikantů zajišťující zábavu na Kozím
hrádku. I on by se milerád potkal s těmi, kdo z něj udělali sirotka.
Jenom nemá úplně jasno v tom, jak by jim tuto křivdu oplatil. Snad zpěvem…
Míla Linc se nespokojil s obyčejným vymýšlením
fiktivního světa. Jeho fantasy příběh má základy natolik pevné a realistické,
až jsem měl chvílemi problém uvědomit si, že Černý hvozd nemá s naší realitou
nic společného (kromě inspirace pochopitelně). To svádí k otázce, jestli
by nebylo lepší zasadit děj do reálného světa středověku a jen do něj pustit
magii a pár dalších fantastických prvků. Podobné uvažování je však čistě
akademické. Stín černého hvozdu funguje i takový, jaký je. Jen si díky oné
podobnosti musí posluchači uvědomit, že tady vážně nepůjde nic snadno nebo
rychle. Žádná z postav rázem nezmoudří, mrtví neožijí a nikde nečeká
čaroděj, který by vás zázračně zachránil.
Prostředí i příběh jsou natolik atraktivní, že vás
budou nutit nepřestávat s poslechem a sjet celou audioknihu na jeden
zátah. To však pochopitelně není možné. A tady se objevuji snad jediný problém
celého díla. Množství postav a dějových linek činí opětovné navázání na poslech
poněkud obtížnějším. Snad je to jen mnou, ale pokud jsem měl mezi jednotlivými
kapitolami více než dvacet čtyři hodin, musel jsem potom trápit svou paměť,
abych se naladil na správnou vlnu. Při poslechu taktéž rozhodně nedoporučuji
zkoušet se věnovat jiným činnostem. Příběh si vyžádá celou vaši pozornost. V tom
pozitivním slova smyslu pochopitelně.
Někteří posluchači by mohli mít problém s vypravěčem.
Jiří Pobuda dělá vše pro to, aby nebyla zvuková stránka díla nudná. S trochou
nadsázky by se dalo říct, že knihu nepředčítá, ale dabuje. A i když místy je
toho dramatu možná i zbytečně moc, celek díky tomu působí velmi dobře. Ani
zpívané písně nezní špatně. Já osobně sice patřím k lidem, kteří jakoukoli
zmínku o poezii ve fantasy literatuře raději přeskakují, ale v audio verzi
to všechno najednou zní tak nějak kouzelněji.
Zkrátka a dobře, Stín černého hvozdu nenabízí zázraky,
jen poctivou fantasy.
Míla Linc: Stín černého hvozdu
Straky na vrbě, 2012
Čte: Jiří Pobuda
13 hodin, 59 minut