Jak
je možné, že některé konce slavíme s nadšením a na jiné vzpomínáme v slzách?
Nebylo by lepší odpalovat na pohřbech petardy a připíjet si šampaňským na
počest přeživších? Ano, je moc brzo ráno a já se snažím nějak vtipně uvést
povídání o tom, jak jsem se dostal skrz poslední den v roce.
Překvapivě
snadno. Totiž, měli jsme doma asi na čtyři dny fenku slovenského kopova, o
kterou jsme se slíbili postarat. Což s sebou neslo nepříjemné povinnosti
nechat se čas od času vyvenčit. Naštěstí mne ráno zastoupila vločka, kterou ve
čtvrtek čekalo nákupní centrum a brigáda u hranolek. Takže když už byla v tom
vstávání, vzala si s sebou Floru (méně pozorným prozradím, že se jedná o
jméno fenky) kolem bloku. Já jsem veškeré dopolední dění bedlivě monitoroval z postele.
Abych mohl kolem oběda vstát, nasnídat se (směnný provoz má své časové
paradoxy) a pomalu začít balit věci do práce. Čekala mne totiž noční.
Silvestr
a zaměstnání většinou moc dohromady nejdou (není-li člověk třeba záchranář nebo
tak něco), nicméně komplikace pramenící z mého statutu pracující osoby se
daly velmi snadno obejít. Tak například namísto poklidného dvanáctihodinového
sezení na recepci a sledování, jak jsou koleje prázdné, jsem pozval pár přátel
na grilování. A zatímco oni poctivě hlídali recepci (a zásoby jídla), já jsem
pečlivě střežil vchod do budovy. I s přenosným grilem. Musím se přiznat,
že tento výjev nebyl mnohými lidmi přijat bez výrazů překvapení. Jedině snad
zaměstnanci ZZS, kteří přijeli se svou blikající sanitkou na žádost jednoho ze
studentů, měli pro mé počínání pochopení. Chtěl jsem jim dvě klobásy darovat,
ale oni měli plné ruce práce se zachraňováním života. A tak alespoň zůstalo víc
jídla pro nás.
O
samotné oslavě se toho moc napsat nedá. Jednak proto, že jsem během prvních
zhruba dvou hodin mrznul venku (u grilu to hezky hřálo, ale na to se nechci
vymlouvat), zatímco ostatní měli jedinečnou možnost nepustit mne ke slovu.
Čehož pravděpodobně dokonale využili. Když nám došli věci ke grilování, odvelel
jsem se zpátky na recepci. A zapojil se do diskuse. I když vlivem
multikulturních vlivů nebyla naše komunikace jednotná. Spíš se dá říct, že jsme
měli dva, někdy i tři komunikační proudy. Zatímco moje drahá vločka řešila
jakési teoretické otázky se studentem medicíny, bavili se někteří (česky) o tom
a onom, přičemž mezitím probíhala debata o kulturních rozdílech (v angličtině)
s těmi zahraničními studenty, které se nám povedlo zlákat na grilovanou
krkovičku. Já jsem se aktivně zapojoval do dvou konverzací, tu biologicky
zaměřenou jsem přestal poslouchat po prvním výskytu slova těhotenství.
Vlastně
jsme byli tak zabráni do povídání, že jsme málem promeškali nejdůležitější část
oslavy. Totiž přípitek k novému roku. Při té příležitosti padla památná
slova o nostalgickém vzpomínání na dětská léta, kdy jsme se všichni na půlnoc
náležitě těšili, neb nám po většinu roku nebylo dopřáno se jí dočkat. A teď je
to jenom další hodina ve statistice zameškaných hodin spánku. Tak či tak, na
samotném začátku roku 2016 jsme si mocně připíjeli vším, co bylo po ruce. Já
jsem pochopitelně celou dobu trpělivě upíjel černý čaj s mlékem a musím
říct, že absence alkoholu mi vlastně vůbec nevadila. Zčásti nejspíš i proto, že
jsem si to následně vynahrazoval další dva dny. Ale to není důležité.
Před
šestou hodinou ranní jsme pečlivě zametli stopy po jakýchkoli známkách dobré
nálady a rozpustili se. Totiž, já jsem počkal, až mne vystřídá kolegyně
stěžující si na hroznou zimu (teplota se v noci dostala až na mínus jeden
stupeň). Cestou domů jsme se pak dočkali i sněhu. Povedlo se mi sice pořídit
nějaký ten důkazní materiál, ale tento blog nemá fotky zrovna v lásce. A
tak si to budete muset pouze představovat. Zasněžené ulice Brna. Jodid s vločkou
a se psem vracející se přes rozkopanou ulici do tepla vlastní garsonky. A pak
spokojený, ničím nerušený spánek. První v novém roce.
Pro velký úspěch jsem se rozhodl,
že konce roku budeme na kolejích slavit častěji. Alespoň jednou do týdne.