„Bez práce není na pivo,“ říkával otec, když jsem
jako mladší nechtěl vstávat a pomáhat rodičům v potu tváří chléb náš dobývati. Nedávno jsem si na to
vzpomněl, když jsem udělal to, co všichni se zatajeným dechem očekávali – nechal
jsem se vyhodit ze školy. Najednou vzrostla potřeba zachránit mou (a tím pádem
i rodinnou) prestiž alespoň tím, že si opatřím o něco lepší zaměstnání. A tak
jsem se do toho pustil.
Nejprve bylo potřeba vytvořit nový životopis. Ten
původní byl totiž žalostně zastaralý a skoro nic, včetně mého jména, v něm
nebylo pravdivé. Podal jsem si tedy čistou A4 a začal sepisovat své úspěchy a
schopnosti. Začal jsem logicky od mateřské školy. Značka: Nadějný start. Pokud
vím, v ničem jsem nezaostával. Nebyl jsem ani ničím výjimečný, ale to je,
jak víme, jen malá daň. V šesti letech následoval můj přesun na základní
školu. Na prvním stupni jsem všechny obtěžoval schopností číst rychle, na
druhém jsem k tomu přidal zálibu v angličtině a ve psaní vlastních
povídek. Aniž bych jedinkrát klopýtnul na časové ose mé zářné budoucnosti,
dostal jsem se na kdysi prestižní obchodní akademii. A tam začaly problémy.
Láska k literatuře způsobovala, že peníze na učebnice mířili na sci-fi a
fantasy. Začal jsem víc psát. A ve výsledku jsem musel opakovat jednu maturitní
zkoušku. Přesto mne přijali na Masarykovu univerzitu.
V Brně jako kdyby mým studijním úspěchům
definitivně odzvonilo. Přečetl jsem tuny knih, napsal tisíce blbostí a nechal
se párkrát vyhodit. Vždycky jsem se ale nakonec ke studiu vrátil. Naposledy to
bylo na kombinovanou formu. Našel jsem si práci jako recepční na kolejích a
přežil jsem několik velmi nepříjemných zkoušek. A když už jsem věřil, že to
dokážu, vyhodili mne na něčem, co snad ještě nikdy nikdo nepokazil.
Co se týče schopností, umím číst. Obstojně počítám
do deseti. Vlastním maturitní vysvědčení a státní jazykovou zkoušku z angličtiny,
která je mi platná asi jako diplom z lyžařského kurzu. Umím zapnout
počítač, psát všema deseti (je-li ovšem klávesa Backspace funkční) a vím, co je
to inkoustové multifunkční zařízení a jak z toho krámu vyrvat zaseknutý
papír. Naopak neumím prodávat. Nic. Rozmluvil bych vám i nákup žetonu do
automatu na toaletní papír na veřejných záchodech. Jsem naprosto a definitivně
manuálně zmrzačený. Jsem introvert, flegmatik. Miluji literaturu a absurdno.
Bez titulu, bez ambicí. Je mi dvacet sedm. To znamená, že jsem celý život
promrhal a teď budu už jenom zhruba padesát let někde v koutě tiše čekat
na důchod, demenci a smrt.
Pečlivě jsem si po sobě celý záznam vlastního života
přečetl a rozhodl se smazat všechno, co se událo po dokončení střední školy. U
pohovorů budu tvrdit, jak jsem vlivem neznámého traumatu ztratil paměť a budu
naznačovat, že jsem bývalý tajný vládní agent s geniálním mozkem a
úžasnými schopnostmi. Nabídky práce chci lovit výhradně na internetu, přičemž
mám v plánu vrhat se pouze na slabé kusy stáda. Čili administrativa a
služby. Slíbil jsem si být z každé vybrané nabídky nadšený, až hysterický.
Takto vybaven jsem vyrazil do boje za menší hanbu
rodinných příslušníků. Mám reálnou naději, že mne v případě úspěchu
nebudou přemlouvat, abych se přejmenoval na Šimona Stehlíka a odstěhoval se na
konečnou linky B metra v Buenos Aires…
 |
| Ale nevypadá to tak úplně zle. |