Zkusit se má všechno, říkal jsem
si, když jsem otevíral bonboniéru s belgickou čokoládou. Ale ne proto,
abych pak mohl filozofovat o životě a jeho překvapeních. Měl jsem v plánu mnohem
bolestivější činnost. Sníst jediný bonbon a zbytek zase hezky vrátit zpět do
skříně. Emočně vypjatější hodinu jsem dosud nezažil.
Ale nakonec jsem to úspěšně
zvládl. Nadšen vlastním úspěchem, rozhodl jsem se oslavit nebývalou sílu vůle
tím, že si dám ještě jednu čokoládovou dobrotu. Těžko se to přiznává, nicméně
víc jsem toho zatím nesnědl. Pochopitelně mám ze sebe velkou radost. Už v mateřské
škole se nám dospělí snažili vnutit představu o pozitivních vlastnostech
střídmosti. My jsme je však neposlouchali a naopak jsme žádali všeho víc a teď.
Nejlepšími příklady budiž Lego, palačinky s tvarohem a další díl Harryho
Pottera. Poslední příklad se pochopitelně vztahuje k pozdější době.
Podstatné je, že jsme se teprve učili být trpěliví. A že já to doteď nezvládám.
Totiž, ono je to pochopitelně
složitější. Jsou obory, v nichž je má trpělivost ekvivalentem nekonečna.
Zejména souvisí-li to nějak se vzděláním či získáním vyššího společenského
statutu. Na opačném pólu pak figurují záležitosti literárního typu (i když nový
Harry Potter ztratil to kouzlo), nebo obsahující cukr (případně med). Nedovedu
přestat číst a cpát se u toho sladkostmi. Mimochodem, moje oblíbená soutěž se
jmenuje Co dojde dřív. Přitom by
jistá rozumná úroveň střídmosti prospěla všem zúčastněným. Nejspíš bych si tak
víc užil každou přečtenou stránku, každou rozbalenou čokoládu a každý šálek
kávy. Krom toho bych se zlepšil v organizaci času a v plánování vlastních
pokusů o cokoli. Je mnohem lepší dělat něco kontinuálně, než čas od času se na
to vrhnout.
Na druhou stranu, není trpělivý
způsob přeci jen příliš krutý? Cožpak nechám půlku čokolády trpět dvacet čtyři
hodin ve tmě a nejistotě než se k ní vrátím? Odložím nedočtenou kapitolu
jen proto, že za čtyři hodiny vstávám do práce? Vždyť stát se může cokoli.
Čokoládu mi sežere zloděj, který se nám vloupá do garsonky, a když nenajde nic
cenného, začne zahánět depresi sladkým. Knihu vezme Vločka ráno s sebou,
aby ji vrátila knihovně. Nebo umřu ve spánku a celou věčnost už budu při úplňku
zoufale kvílet, protože se nikdy nedozvím, jestli Harold opravdu najde svého
vraha a kam se poděla Dita. Jako vždy i tady platí, že kompromis je lepší, než
extrém.
Až na výjimky pochopitelně.