Bez práce
nejsou koláče, říkal jsem si, zatímco jsem závistivě hleděl na vyrovnané pečivo
za oknem obchodu. Práce šlechtí, staví a formuje. Kdo pracuje, ten se nefláká.
A jen skrze vlastní píli a pracovitost lze dosáhnout respektu. Jakmile budu
respektován, mohu si dovolit mít vlastní názor. Třeba na velikost burských
oříšků v supermarketech. Taky vám u nich chybí jakákoli rozměrová
klasifikace podle současných norem?
Některé věci
potřebují čas. Hrášek taky nevyroste přes noc. Proto i když jsem před dvěma
měsíci poslal svůj životopis jedné společnosti nabízející servis a prodej
mobilních telefonů, rozhodně jsem své šance stále považoval za velmi
optimistické. Jednoduše jsem pouze čekal, až hrášek vyroste. A on vyrostl. A
zavolal mi, aby mne pozval na pohovor. Už jsem si pochopitelně nepamatoval, co
bych s těmi mobilními přístroji vlastně dělal. Prodejce jsem mizerný a
jako opravář neobstojím ani v případě vypadnuté kliky od dveří, natož
abych se vrtal v elektronice. To jsem samozřejmě při domlouvání termínu
opomenul zmínit. Inu, s trochou štěstí se dá ukecat všechno.
A tak jsem
jednoho úterý postával před obchodním domem a čekal, až bude aspoň za deset
tři, ať nevypadám jako někdo zoufale toužící po zaměstnání. Lepší je
předstírat, že mám svou cenu. Naštěstí jsem s sebou prozřetelně vzal svůj
Kindle a mohl jsem tak zasvětit přebytečný čas čtením. Po pár minutách jsem se
konečně odhodlal vejít dovnitř a zamířit si to přímo ke konkrétnímu obchodu.
Najít svého zpovědníka chvíli trvalo, ale rozhodně jsem se u toho nezapotil.
Mladý a úspěšně vypadající pán si mne přeměřil a požádal mě, ať okamžik počkám,
že má ještě nějakou práci s předchozím kandidátem. Teď tady budu čekat
navěky a za sto let zde návštěvníci najdou bronzovou desku s mým jménem a
s nápisem UČEKAL SE K SMRTI. Nebo ne, ale podmínkou k úspěšnému splnění
pracovního pohovoru je vyhrát nad tím pánem v Angry birds… Nakonec jsem se
trochu uklidnil (chvíli jsem tu hru koneckonců hrál) a vrátil se ke čtení.
Uplynula skoro
hodina, než mi bylo dáno poznat, jak tento konkrétní pohovor vypadá. Posadil
jsem se ke stolu a nechal se podrobit klasické sérii zvídavých otázek. Co mám v plánu,
kde jsem studoval, proč nemám titul, co umím, co neumím (limitováno třemi kusy
od každého), kdy případně mohu nastoupit a jaký mám telefon. Následně jsem se
dozvěděl, jak bych mobily přijímal do servisu, případně vykupoval a co všechno
jejich zaměstnanci požívají za výhody. Neznělo to úplně špatně, dokonce i
nabízený plat vypadal lákavě. Určitě to bylo tím, že jsem zvolil správné
načasování svého příchodu. Pan zpovědník však zmínil i jednu nepříjemnost.
Musel bych prý umět dobře anglicky, neb mají i zahraniční zákazníky. Odpověděl
jsem popravdě, jak na tom jsem. Nevěřil mi, protože v životopise uvádím
pouze jedinou zkoušku, kterou jsem zatím získal (B2). A tvrdit si můžu cokoli.
Naštěstí dostal záhy spásný nápad vyzkoušet si mě. Asi deset minut jsem s ním
vedl něco, co by se dalo označit za small talk, načež jsem byl shledán více než
schopným.
Jenomže… Na
tomhle místě většinou popisuji, co se v tom mnohdy komplikovaném procesu
ohromování potenciálního zaměstnavatele nepovedlo. Občas je vina na mé straně,
občas se holt ukáže někdo lepší. Tentokrát jsem ztroskotal na termínu možného
nástupu, který měl správně znít HNED NEBO VČERA, kdežto já jsem mohl nabídnout
pouze verzi ZA MĚSÍC A PŮL. A tak jsem zklamanému pánovi (poprvé v mém životě
se role obrátily) aspoň slíbil, že jestli se jim v budoucnu nějaké místo
uvolní, může se mi ozvat. Domů jsem tedy odcházel bez nové práce, ale zato s dobrým
pocitem.
„A příště už to musí určitě vyjít,“ sliboval
jsem svému neznačkovému smartphonu.