Tuna změn a tři kila bramborového salátu

Jsem veskrze skromný člověk. Úspěchy sice neberu jako samozřejmost, ale také se jimi nechlubím. Pokud se tedy nestane něco velkého. Třeba cokoli, co má alespoň minimální naději být opravdu považováno za úspěch. To jsem pak k nezastavení. Většinou mě sice brzdí značně omezený seznam kontaktů na sociálních sítích, ale to je malá bolístka na jinak tak krásném pocitu, že pro jednou nemusím nikomu gratulovat.

Můj zatím poslední příspěvek do kategorie životních úspěchů je poměrně čerstvý. A málo zásadní, byť jde dobře vidět. Někdo si našel mou recenzi na jisté dílo a část z ní použil na přebal nového vydání. I s mým jménem pochopitelně. Po tomto odhalení jsem strávil asi tři dny nadšeným otravováním všech, kteří mne alespoň trochu znají. „Už jsi viděl nové vydání xy? Myslím, že si koupím tuhle knihu. Ten recenzent to o ní napsal hezky.“

Teď, když prvotní entuziasmus pominul, je třeba začít vážně přemýšlet, co to pro mne vlastně znamená. Po dlouhém a velmi plodném brainstormingu (sakra, tohle bych si měl dát do životopisu) a následné filtraci těch nejméně povedených nápadů jsem dospěl k závěru, že můj život mohl být ovlivněn v zásadě takto:

-Nové vydání se vůbec nebude prodávat.
-Nikdo si ničeho nevšimne.
-Někdo mi zkazí radost dotazem na výši honoráře.
-Vláda se rozhodne zařadit knihy do kategorie nulové DPH, v důsledku čehož prudce vzroste poptávka po toastovém chlebu, Andrej Babiš vyhraje volby, v zemi zavládne totalita a já se stanu oficiálním, státem placeným recenzentem.
-Nejpozději po víkendu si koupím novou kávu.
-Povzbuzen tímto úspěchem začnu víc psát a pracovat na svém literárním stylu; ve finále si nejpozději po víkendu koupím novou kávu.

Pochopitelně se nezapomenu pochlubit, kterou z těchto možností se nakonec povedlo zrealizovat.
A už jsem říkal, že mám novou recenzi?