Od té doby, co máme doma knihovnu, žije se nám líp. Už
nemusíme zuřivě přerovnávat a přehrabávat krabice, chceme-li se dostat k některému
z oblíbených titulů. Navíc, mít knihy hezky vyrovnané v policích působí
mnohem elegantněji. Je to jako vystavovat na odiv své největší bohatství. Což není
tak úplně pravda, neboť dobré dvě třetiny mého literárního fondu zůstávají mimo
Brno. Ale to je na jinou debatu.
Naše knihovna (spíš knihovnička, nicméně i to je vedlejší) v sobě
neukrývá jen knihy. Spodní patra jsou vyhrazena časopisům, Garfieldovi a vodní
dýmce (ano, je to nezdravé a ano, jednou mě za to někdo zabije) a zhruba
uprostřed celé knihovny trůní meteostanice a vedle ní kalendář. Přesně o tom
jsem se chtěl teď trochu rozepsat. Takže kdo mne zná a začal číst až odsud,
udělal dobře.
Kalendář. Kalendář, kalendář. Udává čas a připomíná nám, co
všechno jsme na začátku týdne slíbili udělat. Většinou je toho dost na to,
abychom potom běželi do oblíbeného květinářství.
Malá rada: Žena neumí vyčítat,
má-li před nosem rozkvetlou pivoňku.
Malé upozornění: Platí pouze pro alergičky.
Už se vám někdy stalo, že vám čas vesele utíkal, aniž byste
nějak pojmenovávali jednotlivé dny? Že jste se až ke konci měsíce s hrůzou
zadívali na kalendář (vy víte, kde) a uvědomili si, že je konec června? Přiznávám,
konec června jsem předchozí roky vnímal většinou začátkem listopadu, takže v tomto
ohledu lze mluvit o patrném zlepšení. Přesto jsem ještě s tím počítáním
dnů poměrně pozadu. Teprve dnes mi totiž došlo, že už měsíc nepracuji na
kolejích a že si tím pádem už třicet dní slibuji reorganizaci volného času tak,
abych stíhal všechny své předchozí aktivity. Zatím se tak pochopitelně nestalo.
Ale už jsem si pořídil papír, kam hodlám zapsat všechno, čeho se nechci vzdát.
S trochou štěstí ho nikde neztratím.
Nejhorší na tom není fakt, že mám opticky mnohem míň volného
času, ale to, že mě nic nenapadá. Kolikrát jsem v práci o přestávce seděl
nad zápisníkem a jen tak neurčitě se zbavoval přebytečného inkoustu. Výsledkem
byly velmi působivé abstraktní kresby, které mi však v přípravě recenzí
nebo článků na blog moc nepomohou. Zato kvůli nim budu muset do papírnictví…
A tak… Co vlastně chci říct? Že se snažím. Ano, snažím se.
Vážně. A až se mě někdo zeptá, odpovím, že můj volný čas je tak zorganizovaný,
až to zavání workoholismem. Ano, budu lhát. Protože kdo lže, ten krade a okrást
zloděje (o čas) není zločin.
Zatím je to trochu kostrbatá logika, ale pracuji na
vylepšeních.