23. 1. 2020

Krátké lečo


Ve čtyři ráno se nediskutuje.

-             Proč?
-             Co prosím?
-             Promiň, přeskočil jsem tu nudnou úvodní část našeho rozhovoru. Proč píšeš?
-             Proč ne?
-             Nechceš udělat totéž?
-             Cože?
-             Tak ne. Co píšeš?
-             Jen tak.
-             Alespoň jsem to zkusil.
-             Co zkusil?
-             Ale, jenom testuji, zda se mi to povede.
-             Vůbec ti nerozumím.
-             Konečně se někam dostáváme.
-             Kam?
-             To je velice komplikovaná otázka.
-             Spíš odpověď, ne? Otázka vypadá docela jednoduše.
-             Zvláštní. Nepřeskočil jsi řádek?
-             Proč?
-             To totiž znělo jako něco, co bych řekl já.
-             No a?
-             Nic. Já jen tak.
-             Dobře. Když dovolíš, dopíšu to.
-             Ale ještě jsme z toho neudělali nic smysluplného.
-             Možná ne, ale dochází mi stránky.
-             A co mám mezitím dělat?
-             Pokud možno mlčet. Bude to lepší, a ještě mi tím pomůžeš.
-             Já ti ale nechci pomáhat.
-             To je škoda.
-             To je diskutabilní.
-             Konec.

1 komentář:

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.