7. 1. 2020

Nečekaně prosté


Nemám sebemenší ponětí, co budu tento rok dělat. Krom těch očekávatelných aktivit spojených se zajišťováním rodinného rozpočtu nebo slavení některého z význačných výročí (ještě pořád si to ale moje drahá může rozmyslet a bude tím pádem po výročí). Otázkou je, zda bych si měl v tomto roce něco plánovat.

Jednou z možností, jak si užít plánování a vyhnout se případnému zklamání, je zůstat záměrně co nejobecnější. Mohu se například rozhodnout, že tento rok budu číst. Co a kolik toho přečtu už nechám na aktuálních okolnostech. Anebo bych si mohl říct, že budu psát. Naštěstí v práci musím občas odpovědět na nějaký ten e-mail, takže mám de facto splněno. Teoreticky bych do svých plánů mohl zakomponovat i aktivity jako je dýchání nebo spaní (hlavně to spaní), ale to už bych pravděpodobně přeháněl.

Jestli bych chtěl ušetřit čas a zároveň mít pocit, že jsem úspěšný, mohl bych použít typicky český přístup. Ten spočívá v retrospektivním plánování. Jinými slovy, prostě bych následně prohlásil, že přesně takhle jsem to chtěl. To by mohlo fungovat. Zejména pokud toho nebudu chtít příliš.

Úplně nejlepší ale je neplánovat si nic. Pochopitelně je příliš lákavé, nakreslit si nový rok podle sebe, nicméně ti, kdo tomuto pokušení odolají, mohou se těšit na rok plný překvapení. A pravděpodobně i na kratší souvětí. Vědět všechno je nuda. Aspoň myslím.

Nikdy jsem to nezkoušel.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.