sobota 26 2020

Houpačky nikdy nebyly děsivější

Dětská hřiště jsou fascinující. Ať už asociují křik, občasný pláč smísený s hlasitými pokyny matek, nebo místo, kde se dobře sbírají prázdné láhve. Občas jsem fascinovaně sledoval, co všechno se mezi houpačkami a pískovištěm odehrává za dramata. Jenomže potom jsem seznam svých povinností rozšířil o nutnost doprovázet vlastního syna do těchto koloseí nezletilých.

Jako introvert mám s lidmi svých problémů dost. Ale interakce s dětmi a jejich zákonnými zástupci je úplně jiná liga. Děti jsou naštěstí (zatím) snazší. Jejich představivost, bezprostřednost a zvědavost většinou znamenají, že jsem buďto krátkodobě sesazen z postu hlavního stavbyvedoucího pískových pevností a stávám se ceněnou pomocnou silou (nejdůležitější je mít dobrou lopatku) anebo mi stačí zodpovědět základní otázky týkající se mé rodiny. Jméno syna (představuji si, že já okupuji kolonku „ten dospělý s oranžovou lopatkou“), věk (pochopitelně ne můj) a počet dalších vyživovaných dětí. Trochu to připomíná dotazník vyplňovaný u žádosti o půjčku, ale na druhou stranu, po úspěšném předání požadovaných informací se na oplátku dozvím, s kým mám tu čest, kdo na ně aktuálně dohlíží a kolik má ta ubohá duše na starost dětí. Zatím se mi ještě nestalo, že bych se musel opět stát dospělým, abych narušil dětská dramata pokusem o prosazení vlastní autority. Zdá se, že na tyto situace (většinou obsahující starší dítě, které neodhadlo schopnosti Jodida mladšího) má štěstí spíš Vločka.

S rodiči je to složitější. Tedy, mohlo by být. Naštěstí se mnou nikdo nechce mluvit. Nevím, jak to dělám, ale líbí se mi to. Dokud na mne tedy nevolají policii. Dost mi pochopitelně pomáhá, že dospělí většinou svou pozornost zaměřují výhradně na vlastní děti, případně na příspěvky na Instagramu. Jsem neskonale vděčný moderním technologiím a když si to mohu dovolit, též se schovávám za mobilní telefon nebo knihu. Schovávat se za lavičku, prolézačky anebo jiné části hřiště mi nepřijde vzhledem k podezřívavosti ostatních rodičů vhodné. Vůbec se snažím víc než kdekoli jinde působit nenápadně a přesto důvěryhodně. A dojde-li na slovní interakci mezi rodiči, dělám vše pro to, abych zapomněl na všechny absurdní nápady (klaunský nos nechávám pro jistotu doma).

Předpokládám, že časem se nevyhnu zajímavějším historkám. Pokud se tedy Junior nenaučí brzo chodit na hřiště sám. V podstatě čekám jen na to, až začne chodit…


1 komentář:

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.