sobota 19 2020

Jak oslavit narozeniny a nezbláznit se z toho, část osmá: V roli rodičů.

Nikdo nemá rád narozeniny. Ty cizí znamenají problém v podobě neustálého hledání vhodného daru (přičemž stejně to skončí obálkou s penězi). Ty vlastní jsou krutou připomínkou toho, že od minulého hlubokého nádechu před hořícími svíčkami uplynul rok. Zatímco některé číslovky jsou vítány (jako kdyby něco dokazovaly z jiného než právního hlediska), většina jsou připomínkou, že jednoho krásného roku nebude žádný dort, dokonce ani čajová svíčka. Někdo pošle SMS, jiný si vzpomene díky sociálním sítím. V tom horším případě se budou všichni strašně zajímat, jak se vám složit na dárek, který by si nejraději koupili sami.

Existují-li narozeniny, na které se lze za všech okolností těšit, pak jsou to narozeniny dětí. Těch vlastních pochopitelně. A první narozeniny prvního dítěte (ještě ke všemu syna, pokud patříte k těm, kterým na podobných nesmyslech záleží), to je ještě lepší. Jako rodiče se můžeme v daný den tvářit obzvláště samolibě, neboť naše dítě právě přežilo celý rok naší péče. Samozřejmě, kdyby potomek byl knižní sérií, platilo by, že druhý díl musí potvrdit kvalitu toho prvního. Neznám ale nikoho, kdo by začal delší literární ságu číst proto, že od druhého/třetího/osmnáctého pokračování je to úžasný příběh. Takže si dovolím uplynulý rok shrnout stručně: Zatím neexistují přesvědčivé důkazy, že jsme něco zkazili.

Jak se ale připravit na takto významné narozeniny? Inu, záleží na tom, kolik dětí v této generaci už své první narozeniny oslavilo. Po dvanácti dortech s jednou svíčkou začne každý doufat v trochu inteligentně náročnější konverzaci. Paradoxně je kvalita hovoru na všech rodinných narozeninových oslavách konstantní. Jen se lehce mění obsah (Už chodí na nočník? Už umí psát? Už má kluka/holku/morče? Už má výsledky LPS?) a počty pozvaných. Nicméně, v našem případě šlo o druhé a první dítě. Tedy, jižní větev rodiny si už jednou zajásala, tu severní to mělo čekat poprvé.

Bylo namístě připravit adekvátní oslavu. Měli jsme stovku barevných balónků (modré, zelené, žluté a na mou žádost i dva černé), všechny s natištěnou podobiznou oslavence. Měli jsme tematickou hudbu (na přání tři pomalé, ale veselé písničky, na vaření kávy a krájení dezertů šest rychlejších atp.). Naučil jsem se tančit tzv. Happy Birthday tanec domorodců z Jávy. A potom se Vločka musela nutně objednat na ORL (je to její zamilované oddělení) a zjistila, že první volný termín je v pondělí po narozeninách. Ve Zlíně. Jestli jste někdy zkoušeli cestovat z Brna do Zlína, víte, že snazší je přespat na Vsetíně a vzít to do Baťova města odtud. Museli jsme se tedy rozhodnout, na který víkend synovu oslavu prvních narozenin přesuneme.

Nakonec jsme se shodli, že malý z toho ještě nemá žádný rozum. Vločka upekla dort, naaranžovala nás za něj, vyfotili jsme se, junior dostal ochutnat a potom jsme ho nechali zápasit s plastovou lokomotivou, zatímco jsme se cpali. O víkendu jsme celou záležitost opakovali, protože na severu si vždycky rádi dají něco dobrého ke kávě (o dort se tentokrát postarala tchýně) a protože i tam mají plastovou lokomotivu. Na jihu nicméně podobná hračka chybí, takže jestli budou moji rodiče a příbuzní chtít péct, budou se muset ukázat u nás.

A co si jako otec s roční zkušeností myslím o své stále ještě nové životní roli? Příště by to chtělo zkusit cupcakes.


2 komentáře:

  1. Ten jávánský narozeninový tanec se musí tančit v suknici z palmových listů (např. pašáchol zprohýbaný).

    OdpovědětSmazat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.