sobota 05 2020

Svatba nekonfliktní

Půl roku jsem neviděl košili a najednou stojím venku, na slunci, v obleku a s kravatou. Čekám, až si většina lidí přede mnou oddychne, protože všechna ta příprava a hubnutí do společenského oděvu nepřišla nazmar.

Nejsem zrovna společenský. Sice dokážu krátkodobě klamat své okolí, ale tyto mimikry mne vždy stojí spoustu energie. Přesto jsem souhlasil, že se zúčastním svatby a že během ní budu hlídat svého syna, který je mimochodem mnohem zvědavější na ostatní lidi. Pravda, netušil jsem, že v místě konání této události nachází se pouze Starobrno, ale alkohol nikdy nic neřeší. O Starobrnu to platí dvojnásob.

Původně jsem se pochopitelně těšil na něco konzumovatelnějšího. A podobně jsem na tom byl i s výběrem vhodného oblečení. První instrukce týkající se dress code zněla slušné. To bylo následně upřesněno do košile stačí. Poslední svatbu jsem absolvoval v tričku Pink Floyd (a je to moc hezké tričko), nicméně moc dobrý dojem jsem neudělal. Byť mám dojem, že to nebylo výběrem kapely či garderoby. Snad proto mi Vločka navrhla, abych si vyzkoušel oblek, který jsem od vlastní svatby před pěti lety neměl na sobě. Doufal jsem, že roky strávené spokojeným manželským životem mi tento oblek znepřístupní. Žel, stále mi padnul. A tak bylo rozhodnuto.

Málokterý plán přežije první minuty realizace. Málokterý strach se dočká naplnění. A máloco je tak hrozné, jak si to představujeme. Hned po obřadu jsem odhodil sako, vysvobodil se z vázanky a vyhrnul si rukávy. To vše pochopitelně jen proto, abych mohl lépe zvládat své rodičovské povinnosti (můj vlastní argument). Navíc, protože tam bylo jediné dítě, povedlo se mi využívat vlastního syna jako živý štít. Většina konverzace končila u něj. Neřešili jsme politiku ani počasí. Nedostali jsme se k názorům na ovocné jogurty, protože Ten má ale velké oči a to, toto, tata zcela opanovalo komunikaci. Až mne napadlo začít plošně nasazovat batolata jako pomocníky všem introvertům. Problémem je pořízení a provoz takového pomocníka a skutečnost, že časem vyrostou a přestanou být magnetem na pozornost.

Když jsem musel potomka čas od času předat jeho matce, najednou jsem pozbyl své funkce. Nebyl jsem přítel ani jednoho z čerstvě oddaných, nepatřil jsem do rodiny a nebyl jsem placen za poskytování fotografií, případně kil navíc. A kdyby se mne někdo na něco zeptal, hrozilo, že moje odpověď bude příliš absurdní na takovou slavnostní událost. Naštěstí jsem si vzpomněl na zlaté pravidlo všech zaměstnanců a řemeslníků na velkých montáží. Ať se děje cokoliv, tvař se zaměstnaně. V takových chvílích se ze mne tedy stával expert na logistiku kontrolující kočárek (hezky jedno kolo po druhém), batoh se svačinou, tkaničky od bot, jednotlivé hračky (ale ne moc, aby to nevypadalo, že si chci hrát) či dětské knihy (tady zase hrozilo, že by ostatní nabyli dojmu, že těm obrázkům rozumím). Naštěstí jsem se potom mohl opět vrátit ke své veledůležité roli.

Ačkoliv celá svatba byla docela příjemnou záležitostí, největší radost jsem měl z okamžiku, kdy jsem si oblek mohl pověsit na ramínko a schovat pokud možno co nejhlouběji do útrob skříně. Jen ať tam hezky čeká a straší mne vždy, když zapomenu před spaním skříň zavřít. Většina introvertů bude jistě souhlasit, že svatby by měly probíhat stejně jako home office.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.