sobota 03 2020

Když je málo prachu, zařiďte si rekonstrukci

Podomácku vyrobená vestavná skříň. Ještě v dobách, než začalo ono slovní spojení získávat na popularitě. Složená tak, aby byla nejen prostorná, ale aby co nejlépe využila atypický prostor v dětském pokoji. Symbol toho, jak moc se otec dvou dívek snaží udělat pro své děti maximum k jejich spokojenosti. A potom, o mnoho let později, přijde cizí já a celou tu pečlivě zkonstruovanou skříň rozebere do posledního šroubku. A co víc, ještě si vyslouží poděkování, ačkoli po celou dobu demolice tchánovi mezi chválou jeho šikovnosti vyčítá, že ten úložný prostor udělal tak dobře.

Ještě se ani neusadil prach z poslední desky vyrvané zpod šikmé plochy stropu a už se na místě, kde stála skříň, usadila ozvěna. Už to nebyl dětský pokoj. Cynik by poznamenal, že dětský pokoj to není dávno, neboť dnes jsou z obou dívek ženy, z nichž jedna bydlí v Praze a tu druhou její manžel nutí číst si tento text (protože strasti dospělosti jsou převeliké). Teď ale zmizely i poslední připomínky dětství. Některé do popelnice. Z dětského pokoje je nyní jenom další místnost v domě. Prázdná místnost, která čeká na to, až jí někdo dá novou funkci. Třeba pokoje pro hosty, aby se ty dvě ženy mohly vracet tam, kde poprvé snily o své budoucnosti.

Cítil jsem se trochu jako při své první návštěvě. To jsem moc mluvil a málo se poslouchal. Neznalý zdejších pravidel, neměl jsem tušení, kdy ztichnout a sednout si někam do kouta s knihou. Také jsem nic nevěděl o všech známých a příbuzných (nebudu tvrdit, že to tehdy nebylo snazší). Skoro jako kdybych se vykašlal na přípravu a šel rovnou na konkurz na roli nového člena rodiny. Vzhledem k tomu, že jsem to byl já, komu byla dána důvěra při tahání těžkého nábytku a neméně hmotných beden s věcmi, předpokládejme, že jsem se se svou postavou ztotožnil dobře.

Je dost dobře nemožné pochopit vlastní minulost. Už jenom proto, jak se na ni díváme skrze všechno to, co jsme tehdy netušili. Pochopit cizí minulost je ještě nemožnější. A přesto jsem měl možnost udělat si svůj obrázek. Ne, že bych se hrabal v cizích věcech. Na to nejsem ani drzý, ani přehnaně zvědavý (krom toho na podobné věci nebyl čas). Když ale vyklízíte (místy již notně přebraný) dětský pokoj, nemůžete si nevšimnout toho, co skládáte do krabic. Staré fotoaparáty, Čtyřlístek, plakát či tři, obrázky… Na okamžik se to všechno spojí s tchánovou nostalgií (děti byly malé, internet pomalejší a záda nikoho nebolela) a já mám možnost spatřit idealizovaný obraz šťastné rodiny.

Nikdy se doopravdy nedozvím, jaké to je vyrůstat na severu. Nikdy nepochopím, co tam mládež dělá s volným časem, když nemohou okopávat vinohrad nebo vyorávat erteple (rostou jim tam pouze zemáky). Ani mi to nevadí. Nepochybuji o tom, že každé dítě si pamatuje i doby, kdy jeho rodiče udělali nějakou hloupost, která zůstává hloupostí dodnes (takže zákaz sledování TV po desáté večer se nepočítá). Ale jak jsem tam stál a rval ze zdi další a další kusy nábytku, uvědomil jsem si, že pokoje mohou měnit své funkce, domy a byty své majitele, a přesto budou někteří lidé mít víc než jedno doma.

A ačkoli nemusí jít zrovna o jednu z mých kladných vlastností, tiše jim to závidím.


2 komentáře:

  1. Kdybys vyrostl v Ostravě, věděl bys dobře, co je cikánská férovka a rakovina plic.

    OdpovědětSmazat
  2. Staré fotoapáráty. To je nejvěrnější obraz doby. Jednooká zrcadlovka!

    OdpovědětSmazat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.