středa 24 2021

Public enemy number stereotype

Jsem stejný jako ostatní. Nečekám na dostatek dat z různých zdrojů. Netrávím příliš mnoho času ověřováním autenticity. Prostě si něco přečtu nebo poslechnu a hned si na to udělám názor. A potom už jenom vyhledávám podobné informace podporující mé vlastní stanovisko. Je to mnohem snazší a časově méně náročné. Protože než bych ve svém volném čase cokoli ověřil a objektivně se k tomu chtěl vyjádřit, svět sociálních sítí by už dávno řešil něco úplně jiného.

Když se na iDnes objevil článek nabádající muže (mimo jiné), aby ženám usnadnili pohyb venku tím, že jim dají dostatečný prostor a bude-li to nutné, přešli třeba na druhý chodník, nejprve jsem se tomu divil. Potom se k tomuto tématu stihla vyjádřit polovina českých uživatelů Twitteru (jinde jsem tyto diskuse nesledoval). Pro některé je to samozřejmostí, jiným to přijde jako kontraproduktivní rada. Najde se pochopitelně i spousta takových lidí, kteří v tom vidí dekadenci současné společnosti (nebo důkaz spiknutí).

Jako obvykle jsem nejprve ignoroval všechny ostatní rady a zaměřil jsem se pouze na tu nejkontroverznější část. Proč bych měl měnit směr své chůze tak, abych náhodou někoho neděsil? Copak jsem nějaký násilník? V životě jsem nekomentoval ničí vzhled (vyjma situací, kdy jsem o to byl požádán, nebo šlo o někoho ze známých), nepokřikuji na lidi, neosahávám je, ani na ně nezírám a můj osobní prostor je poměrně obsáhlý a nesnesu, aby ho někdo narušoval. Navíc, když se pohybuji městem (v jakékoli denní či noční době), mám tendence chodit velice rychle. Musím ještě pro klid v duši dělat ještě něco jiného? Sehnat si rolničky, abych pohybem upozorňoval své okolí na svou přítomnost? Neustále kontrolovat, zda náhodou neohrožuji případné kolemjdoucí?

Zatímco jsem si vymýšlel různé přehnané reakce, kterých bych se měl dopouštět během svého pobytu na ulici, napadlo mne, že celá záležitost má ještě jednu rovinu. Jako muž jsem potenciální hrozbou. Jak mají ostatní vědět, že zrovna já bych jim neublížil? Museli by mne znát a jen těžko budu všechny lidi zastavovat a co nejstručněji jim předkládat důkazy o své bezúhonnosti. Nemluvě o tom, že by taková iniciativa vzbudila spíše opačné reakce. Není příjemné být automaticky pokládán za hrozbu. Jako všechny předsudky, i tento s sebou přináší negativní pocity. Není to pochopitelně totéž, ale kdybych vstoupil do supermarketu a ochranka by okamžitě zbystřila, cítil bych se podobně. Na základě jiných předsudků mají někteří lidé problémy sehnat si práci nebo se začlenit do společnosti mimo svůj okruh. Jsem si vědom toho, že tyto předsudky jsou jiného rázu, ale principiálně jsou stejné. Jde o něco, co daná osoba není schopna úplně ovlivnit. Jak vypadat méně jako násilník, když jím může být každý muž prostě tím, že není ženou?

Teprve po nějaké době jsem začal přemýšlet nad tím, proč se ženy tak bojí pohybovat se venku ve večerních hodinách. Zprávy, statistiky, osobní zkušenost. Není mnoho těch, které se nikdy nesetkaly s nějakým projevem obtěžování. A protože je mnohem lepší očekávat nebezpečí než věřit cizím lidem, existuje bezpočet dobrých rad, jak předcházet rizikům. Jedním z nich je považovat všechny muže za potenciální hrozbu. Protože málokdo předem inzeruje své záměry. Tohle je samozřejmě mnohem vážnější téma, než jak ho někteří prezentují. Jen těžko dosáhneme vzájemného respektu a rovných příležitostí, neodstraníme-li své předsudky. A ano, to sice platí pro všechny strany, nicméně jen těžko bychom mohli po ženách chtít, aby se nebály jít v noci městem, aniž bychom předtím nezabránili dalším negativním zkušenostem. Chápu tedy jejich obavy a ač se považuji za tolerantního a mírumilovného jedince, respektuji potřebu nestresovat okolí svou přítomností.

Jenomže jak toho docílit? Stačí vyhýbat se ženám, kdykoli se po setmění octnu venku? Brno je sice poměrně malé, ale ne tak, abych na svých cestách nikoho nepotkal. Je realistické vyhledávat alternativní trasy ve snaze eliminovat sebemenší strach, který bych mohl vzbuzovat? Mám se bát žen stejně jako se ony mohou bát mě? Možná ano. Nicméně můj problém je ten, že většinou při chůzi poslouchám hudbu a vlastní myšlenky, a kromě automatického skenování okolí (není nic příjemného zasnít se tak, až vás srazí auto, kolo či dopravní značka) si hledím svého. Lze namítnout, že vzdát se části svého komfortu je malou cenou za obecné blaho. A budu-li mít strach z toho, jak na ostatní působím, alespoň trochu tím poznám, jak se asi musí cítit ženy, když za každým rohem může čekat nepříjemná situace, ne-li něco mnohem horšího.

Když jsem si všechno takhle prošel (no pun intended), usoudil jsem, že onen článek nebyl vůbec zamýšlen tak, jak jsem ho zpočátku chápal. Už jenom proto, že obsahuje spoustu dalších, mnohem praktičtějších sdělení (ctít osobní prostor, nepokřikovat na lidi, nezírat na ně, odpustit si nevhodné poznámky, být připraven zastat se ostatních, pokud se někdo dopustí obtěžování atp.), aniž by bylo třeba skákat z místa na místo ve snaze zabránit katastrofě. V tu chvíli mi došlo, že ačkoli jsou tyto rady všeobecně známé a já jsem jim právě proto nevěnoval tolik pozornosti (vždyť všichni ví, jak se mají chovat), najde se až příliš mnoho jedinců, kteří jsou stejně schopni chovat se více než nevhodně. Proto je důležité neustálé připomínání. A třebas i za cenu lehké kontroverze, jak se to povedlo onomu článku. Nežijeme ve spravedlivém světě, a přestože takový luxus je věčným snem, přesto se vyplatí neustále se snažit k němu co nejvíc přiblížit.

A kdoví, možná si nakonec pořídím i tu rolničku.


1 komentář:

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.